Jak fotografovat sport

Jak fotografovat sport

Jak a čím fotografovat sport? To jsou otázky, na které se ptal nejeden čtenář těchto stránek. Čtenáře, resp. tazatele, spojuje jedna věc. Jednalo se o začínající fotografy, kteří získali možnost fotografovat nějaký sport. Jednalo se o basketbal, fotbal, ale i ragby a závody aut. Jak tedy správně fotografovat sport? Jednoduchá odpověď neexistuje. Ale existují různé postupy, kterými rozhodně nic nezkazíte.

Znalost místa i sportu

Člověk musí nějak začít, ale pokud nemá alespoň nějaké základní zkušenosti, nemusí výsledek dopadnout zrovna nejlépe. Osobně bych se proto raději vyhnul fotografování sportu bez nějaké přípravy.

V první řadě bych začal průzkumem sportoviště a celkově místa, kde bych měl fotografovat. Pokud to není možné, zkusil bych vyhledat nějakou alternativu. U halových sportů je to vcelku jednoduché. Haly vypadají často velmi podobně. Stačí nějakou navštívit s fotoaparátem v ruce. Zajímat byste se měli o světlo, ale i o délku hřiště, resp. délku, na kterou chcete fotografovat.

Není též od věci si alespoň zběžně prostudovat pravidla daného sportu. Též byste si předem měli zjistit, kde se můžete pohybovatkam nesmíte. Pokud to jde, běžte se před focením podívat na obdobný sportovní zápas. Poznejte chování hráčů. Pomůže vám to ve výběru nejvhodnějšího místa na fotografování. Navíc se vždy můžete inspirovat jinými fotografy.

Jde o to… Co udělá nezkušený fotograf, když přijde někam, kde to nezná a daný sport nikdy nehrál? Pravděpodobně si sedne společně s diváky a začne fotografovat, co mu fotoaparát dovolí. Zaplní několik paměťových karet, „vyždímá“ první akumulátor. Možná se později podívá na fotografie a začne přemýšlet, jak by se daný sport dal vyfotografovat jinak. To je ta lepší varianta. V horším případě to končí stovkami fotografií z hlediště. Jenže kolik vážně pěkných snímků vzniklo z hlediště, když je kolem spousta lidí? Je jich bohužel minimum.

Málem bych zapomněl. Fotíte-li venku, nezapomeňte se podívat na předpověď počasí a na povětrnostní podmínky.

Jak vlastně sport fotografovat?

Sport se dá fotografovat různými způsoby. Není to jen o pohybu skupiny hráčů po hřišti. Dá se fotit i detail. Co tedy fotografovat:

  • portrét sportovce (detaily mimo hru i samozřejmě při hře v pohybu),
  • sportovce jako celek,
  • jednotlivé týmy,
  • celkový pohled na místo,
  • nezapomínejte na rozhodčí,
  • trenéry,
  • detaily případného hracího náčiní,
  • jsou zde ale i fanoušci domácích a hostů,
  • možností je prostě celá řada.

Jak vidíte ze seznamu výše, námětů na fotografování sportu je vícero. Je prakticky jasné, že ne vše se dá vyfotografovat jen jedním objektivem. Navíc každý sport má trochu jiné záběry a pohledy na hru. Vše je krásně vidět na fotografiích profesionálních fotografů sportu. Načerpejte z nich inspiraci. Pokud kupříkladu chcete fotografovat úspěchy domácího týmu ve fotbale, bude lepší, když budete blíže brance protivníka. Snáze zde zachytíte vítězný kop. Volba vhodného místa na fotografování je klíčová. Potřebujete totiž dostatečný výhled na dění na hřišti, ale i líbivou perspektivu. Ideálně to vše skloubit s vhodnými světelnými podmínkami.

Jak fotografovat sport - americký fotbal | moje Tajemno
Když fotografujete sport, nezapomínejte na to, že vždy nejde jen o samotný sportovní výkon. Je dobré fotografovat i dění kolem. Pro případné zvětšení klikněte.

Myslete na bezpečnost. To jak svojí, tak druhých. V každém případě byste měli dbát pokynů pořadatelů a dodržovat též podmínky hry. V mnoha sportech může nastat situace, kdy budete blízko hráčům, nebo např. k vozidlům, apod. Občas stačí málo… chyba, nepozornost a hráč na vás spadne, nebo na vás nechtěně najede.

Akreditovaní fotografové

Hned zprvu bych měl ještě zmínit možnost stát se akreditovaným fotografem. Akreditovaní fotografové se sice mohou pohybovat zpravidla jen v jistém vymezeném prostoru. Nicméně tento prostor je často blíže sportovišti a na vhodnějších místech pro atraktivnější fotografie. Být akreditovaným fotografem je tedy jistá výhoda.

Získat akreditaci není vždy úplně snadné. Často se stává, že o akreditaci žádá kde kdo. Proto si pořadatelé vybírají. Z tohoto důvodu je vhodnější mít vlastní portfolio fotografií. Tím se budete prezentovat při žádosti o akreditaci. Další alternativou je, že pracujete pro nějaké lokální / globální noviny, příp. u známého internetového magazínu. Pokud za vámi nestojí nějaké vydavatelství / časopis / magazín, může být problém akreditaci získat. Samozřejmě záleží na dané akci a pořadatelích. Bude-li akreditovaných fotografů více, buďte k nim ohleduplní.

I jako akreditovaný fotograf je dobré přijít na místo dostatečně v předstihu. V klidu si vyberte („zaberte“) před začátkem vhodné stanoviště. Pořiďte několik zkušebních záběrů. Zaměřte se na dobrý výhled i celkovou atmosféru.

Celkový pohled na scénu

Než zmíním konkrétní nastavení fotoaparátu, ještě se chvíli zastavím u celkové perspektivy a pohledu na scénu. Samotná perspektiva a úhel záběru by se měly odvíjet od toho, jaký sport fotografujete.

Začnu řekněme porty, kde se závodníci nepohybují jen po rovině, ale zdolávají i nějakou výšku. Jde např. o skateboarding, snowboarding, sjezdy na lyžích, aj. Zde může být velmi atraktivní pohled širokoúhlým objektivem. Často velmi zblízka, klidně i z podhledu. Obdobně je na tom např. freestyle motokros. Když v něm závodníci létají vysoko, pomůže v jejich zachycení teleobjektiv. Často proti nebi, případně proti lidem na tribunách. Teleobjektiv samozřejmě pomůže i při fotografování snowboardingu i zmíněných sjezdech na lyžích. Záleží samozřejmě na okolnostech.

Pak jsou zde sporty, kde se hráči pohybují po rovině. Myslím tím např. fotbal, hokej, ragby, apod. Zde se obvykle používá čelní pohled. Jen bych upozornil na horizont. Hřiště je zde rovné, proto by měla být i rovná plocha na fotografii. Nyní poukazuji na různé sloupy, lampy, domy, stromy, které se nachází v pozadí. Je to prostě divné, když se pozadí takříkajíc kácí. Naštěstí není většinou problém tento nedostatek později vyrovnat v nějakém fotografickém editoru.

Sport a objektivy

Jak je patrné z textu výše, při focení sportu se uplatní jak objektivy tzv. na blízko, tak i na dálku. Tedy širokoúhlé i teleobjektivy. Záleží na daném sportu, jak blízko se ke sportovcům dostanete a samozřejmě, jakých snímků chcete dosáhnout. Sport se velmi pohodlně fotografuje s objektivy typu zoom. Na druhou stranu monofokální objektivy mají také jisté výhody.

Objektivy typu zoom umožňují rychle a pohodlně měnit ohnisko. Kvalitnější objektivy též disponují stejnou světelností pro celý rozsah nabízených ohniskových vzdáleností. Tyto objektivy jsou ale bohužel dražší a celkově těžší. Monofokální objektivy sice nemohou měnit úhel záběru, ale zase mají častěji kvalitnější kresbu a ostrost. Navíc jsou zpravidla lehčí a mají velmi vysokou světelnost (můžete použít nízké clony jako např. f/1,8). Jak je na tom opticky váš objektiv zjistíte například na stránce DxOMark.

Jsou zoom objektivy s rozsahem clon např. f/3,5-5,6 (nebo f/4-6,3 a více) vážně takový problém? Mohou být! Nízká světelnost objektivu (a tedy vyšší clony) nejsou pro sport příliš vhodné. Vysoké clony prodlužují délku expozice, tedy expoziční čas. Navíc s nižšími clonami snáze dosáhnete menší hloubky ostrosti. Objektivy s nižší světelností (vyššími clonami) můžete ale bez problémů použít za silnějšího slunce venku v exteriéru. Navíc je zde problém s automatickými či poloautomatickými expozičními režimy. Při změně přiblížení objektivu se tedy automaticky může změnit clona. V jednu chvíli je f/4, najednou f/6,3. Aby fotoaparát kompenzoval ztrátu světla ve scéně, zvýší buď hodnotu citlivosti ISO, nebo prodlouží expoziční čas. Jenže to obvykle vůbec nechceme! Více se o expozičních režimech zabývám v textu níže.

Konkrétní objektivy na sport

Jak víte, jsem dlouholetým uživatelem fotoaparátů a objektivů společnosti Canon. Nyní uvedu objektivy, které se běžně používají pro fotografování sportu. Věřím, že najdete alternativní objektivy i u jiných značek. Pro sport se tedy běžně používají např. tyto objektivy:

  • širokoúhlý 15-35 mm f/2,8 L IS USM, příp. 14-35 mm f/4,0 L IS USM,
  • univerzální 24-105 mm f/4,0 L IS USM, příp. 24-70 mm f/2,8 L IS USM,
  • standardní 50 mm f/1,8 STM, příp. světelný 50 mm f/1,2 L USM,
  • teleobjektiv 70-200 mm f/2,8 L IS USM,
  • silné teleobjektivy 300 mm f/2,8 IS L USM, příp. 400 mm f/2,8 L IS USM.

Protože Canon již zrcadlovky prakticky „odpískal“, jedná se zejména o objektivy pro bezzrcadlovky, tedy s bajonetem Canon RF. Kromě prvního uvedeného 50mm objektivu se jedná o objektivy, které nejsou zrovna levné. Na druhou stranu jsou velmi kvalitní a odvedou pořádný kus práce. Všimněte si, že u objektivů typu zoom je světelnost neměnná pro celý rozsah ohniskových vzdáleností. Většina uvedených objektivů na sport obsahuje stabilizaci. Na malá hřiště si jistě vystačíte s ohnisky do 200 mm včetně. Na ta větší si samozřejmě připravte objektivy s ohniskovou vzdáleností minimálně 300 mm.

Vysoce světelné objektivy (s nízkými minimálními clonami) najdou své uplatnění u halových sportů, příp. tam, kde není dostatek světla. Za silného slunce se při fotografování venku může stát, že při použití nízkých clon vzniknou v obraze silné přepaly. To vyřeší fotografický ND filtr, který scénu ztmaví.

Ostření objektivů a sport

O ostření objektivů všeobecně jsem již článek vydal, ale menší zopakování neuškodí. Když fotografujete sport, potřebujete také náležitě kvalitní a hlavně rychlé ostření. Ideálně tedy objektivy s tzv. ultrasonickými motorky s vnitřním ostřením. Vnitřní ostření znamená, že při přeostřování objektiv nevyjíždí a ani se neotáčí jeho přední člen. Ostření probíhá uvnitř rychlým posunem čoček v optické soustavě. Co se ultrasonických motorků týče, tak ty značí výrobci různými způsoby. Klikněte proto na přiložený odkaz výše a na konci článku o ostření najdete seznam zkratek.

Dá se fotit sport i s pomalejšími ostřícími motorky? Ano dá. Jen ono ostření nemusí stačit na rychlejší děje. Sportovec, kolo, vozidlo… může být častěji mimo hloubku ostrosti.

Fotoaparát potřebuje pro rychlé a přesné ostření nejenom hrany, na které může ostřit, ale hlavně dostatek světla. Pokud na sport použijete objektiv s nízkou světelností, nemusí jím projít dostatek světla na ostřící senzor a fotoaparát nedokáže rychle a přesně zaostřit. Při fotografování pomalých dějů to tolik vadit nemusí, ale u těch rychlejších je kvalitní ostření klíčové. Třeba zrcadlovka Canon EOS 7D Mark II má vysokých 65 ostřících bodů + samozřejmě možnost ostření skrze živý náhled. Nemá sice nejnovější typ ostření, ale jeho rychlost a přesnost je na velice solidní úrovni.

Režimy ostření a zaostřovací body

Na statické scény si klidně vystačíte s režimem ostření ONE SHOT (statické / jednorázové ostření). Pokud se jedná o dynamický sport, je lepší použít kontinuální ostření, které se u fotoaparátů Canon značí jako AI SERVO. Značení ostatních výrobců může být trochu jiné, klikněte proto na přiložený odkaz výše.

Každopádně při průběžném kontinuálním ostření stačí pouze namáčknout spoušť a fotoaparát, resp. objektiv, budou ostřit tak dlouho, dokud spoušť nedomáčknete, nebo ji neuvolníte. S novějšími fotoaparáty přichází i pokročilejší ostření, např. na obličej (zvířat i osob), jejich oči, příp. na kola vozidel. O to snazší takové ostření je. Canon tuto funkci u pokročilých fotoaparátů označuje jako EOS iTR AF, příp. Dual Pixel CMOS AF.

Se zaostřovacími body na sport je to zpravidla tak, že se nevyužívá jejich automatický výběr fotoaparátem. Je to z toho důvodu, že fotoaparát může vybrat jiné, než zrovna vy potřebujete a není čas se s fotoaparátem „dohadovat“. Nicméně v pokročilých fotoaparátech lze vybrat i skupinu zaostřovacích bodů. To je dobré ve chvíli, kdy by byl problém jeden zaostřovací bod udržet na konkrétním místě – závodníkovi.

Expoziční režimy při focení sportu

Sport se obvykle fotografuje třemi expozičními režimy:

  • prioritou času,
  • prioritou clony,
  • v manuálním expozičním režimu.

Prioritu času použijete, pokud chcete mít kontrolu nad expozičním časem. Zpravidla platí, že pokud fotografujete pomalejší sporty, kde se nepoužívá nějaký prostředek na zvýšení rychlosti, vystačíte si s časy kolem 1/320 až k 1/1000 sekundy. U rychlejších sportů, jako je sjezdové lyžování, nebo formule, to již mohou být časy 1/2000, ale klidně i 1/8000 sekundy. Digitální bezzrcadlovky umí dosáhnout, při použití digitální závěrky, ještě kratších / rychlejších časů. Čím kratší časy, tím spíše hrozí tzv. rolling shutter efekt (viz Wikipedia), při kterém dochází k jistým deformacím v pohybu.

Priorita clony je výhodnější na statické a pomalejší scény. Ne, že by v tomto režimu nešlo fotografovat rychlejší sportovní děje. Jen myslete na to, že se v režimu priority clony podle světelných podmínek mění expoziční čas. Ten se může dostat na takovou hodnotu, kdy již fotoaparát neudržíte pevně v rukou a obraz bude rozmazaný. Každopádně se priorita clony hodí pro práci s hloubkou ostrosti. Tedy např. v případě, kdy chcete sportovce „odpíchnout“ od pozadí, nebo mít všechny a vše ostré. Je tu ještě jedno riziko a to, že při nízké cloně sportovec snáze uteče mimo hloubku ostrosti. Chce to tedy jistý cvik a zkušenosti.

Manuální expoziční režim

S manuálním expozičním režimem je bohužel trochu potíž. Jeho výhodou je, že si všechny hodnoty expozice nastavujete sami. Tedy expoziční čas, clonucitlivost ISO. Při nastavování postupujete tak, že jako první nastavujete tu důležitější hodnotu. V souvislosti s textem výše to může být tak, že pro pomalejší děje nejprve nastavíte clonu a pro rychlejší čas. Poté pokračujete tím druhým a v případě, že expozimetr při měření expozice, vykazuje podexpozici, zvýšíte hodnotu citlivosti ISO.

Fotíte-li sport v expozičně stálých podmínkách, může vám manuální expoziční režim pomoci. To hlavně v případě, že sportovci pobíhají v různě barevných dresech s různou odrazivostí. To totiž může rozhodit měření expozice obdobně, jako když fotíte svatbu. Když namíříte na ženicha v černém, automatika fotoaparátu scénu expozičně zesvětluje. Jakmile namíříte na nevěstu ve svítivě bílém, expozice se ztmaví. Tomu ovšem předchází manuální expoziční režim.

Z toho ovšem plyne i zřejmá nevýhoda. Stačí totiž objektiv namířit na expozičně rozdílné místo a scéna se stane podexponovaná či přeexponovaná.

U některých fotoaparátů je tu ještě jedna alternativa a to automatická citlivost ISO. Ta lze zapnout samozřejmě i v jiných expozičních režimech. K čemu je tohle dobré? Právě pro případ, že se nacházíte v expozičně proměnném místě. Díky cloně a expozičním času nastavíte expozici tak, aby vše bylo vhodně ostré a pohybově „zmražené“ dle vašich představ. O zbytek se postará automatická citlivost ISO. Ta se navíc dá v některých fotoaparátech nastavit na určitý limit. To ochrání fotografie před nepříjemným šumem. Samozřejmě, že se může stát, že expoziční podmínky budou natolik extrémní, že rozsah nebude stačit. To už je pak o zkušenostech a schopnostech daného fotografa.

Panning

Sport se dá fotografovat i metodou zvanou panning. Na toto téma již dvojice článků vyšla (zde odkaz na článek problémový panning z tzv. Fotoporadny). Ve zkratce jde o to, vyfotografovat sport, resp. sportovce, kolmo k vám při delším expozičním čase. Výsledkem toho je relativně ostrý sportovec (prakticky kolo, vozidlo, letadlo, příp. bruslař, skateboardista…) a rozostřené pozadí „v pohybu“. Nicméně chce to mít pro tento styl fotografování cit, pevnou ruku i opět nějaké ty zkušenosti. Sportovce (u vozidla např. kolo) musíte s fotoaparátem sledovat opravdu přesně a zmáčknout spoušť ve správnou chvíli (viz první článek na toto téma).

Pro sportovce na bruslích, skateboardu, atd., se expoziční čas zpravidla pohybuje kolem 1/20 sekund. U rychlých závodních aut to může být klidně 1/125 sekundy. Jak jsem psal – je to o cviku, zkušenostech a samozřejmě i o světelných podmínkách. Tento styl fotografování proto doporučuji si předem náležitě vyzkoušet a osvojit si jej.

Sekvenční / kontinuální snímání

Když už fotografujete sport, počítejte s mnoha fotografiemi. Důvodem je, že málokdy se podaří vše vyfotit na poprvé a na jedno domáčknutí spouště. Běžně se proto fotí na rychlé kontinuální snímání. Zpravidla se s ním začíná opravdu malou chvilku před nějakým tím začátkem akce a skončí lehce po ní. I toto chce určitý cvik. V opačném případě to znamená mnoho „zbytečných“ fotografií.

Jak fotografovat sport - motorky Sosnová | moje Tajemno a Lakysik
Pro fotografování sportu se ne vždy vše podaří na jedno „cvaknutí“. Hodně záleží na zkušenosti, ale i znalosti chování fotoaparátu, objektivu a ostření. Zde jeden snímek ze Sosnové od kolegy Lakysika. Pro zvětšení klikněte.

Kontinuální snímání pomáhá vystihnout právě tu ideální chvilku. S dostatečně rychlým kontinuálním snímáním navíc můžete vytvářet zajímavé složené fotografie. Populární jsou různé skoky sportovců (na lyžích, na motorce, aj.), kdy s pomocí násobné expozice vložíte více fotografií do jedné výsledné. Na snímku pak budete mít takovéhoto skokana v různých částech jeho skoku.

Fotografujeme sport – čeho se všeobecně vyvarovat

Rozhodně různých „uříznutých nohou“. Ani „uříznuté hlavy“ nepůsobí nijak hezky. Proto raději fotografujte sport a sportovní dění s lehkým oddálením a poté proveďte ořez. V dnešním přebytku megapixelů ve fotoaparátech by jich mělo zbýt ještě dost pro ještě kvalitní snímek pro tisk.

Samozřejmě se může stát, že v té rychlosti k nějakému tomu špatnému ořezu scény dojde. Zpravidla to lze ještě zachránit v editoru fotografií vhodným ořezem. Můžete tedy vytvořit jakýsi polocelek – sportovec přibližně od pasu nahoru, příp. detail – např. obličej / nohy sportovce.

Též není dobré fotografovat vše tak, že se hlavní část scény nachází ve středu fotografie. Samozřejmě se najdou případy, kdy to může být zajímavé. Např. když osamocený hráč běží / jede přímo proti vám. Snažte se proto používat pravidlo zlatého řezu (Wikipedie), resp. pravidlo třetin. Tedy umisťovat hlavní objekt scény přibližně do 1., nebo 3. třetiny obrazu. Pokud se sportovec pohybuje, nechte před ním trochu prostoru – aby to nevypadalo, že za chvíli „narazí“ do konce fotografie. Když utíká zleva doprava, umístěte ho do ve snímku do 1. třetiny scény.

Ještě několik praktických rad jak fotografovat sport

Výše máte tipy, jakými objektivy fotografovat sport. Též zde najdete ideální nastavení fotoaparátu na sport + adekvátní nastavení expozice. Ale stále několik pouček a rad chybí.

Jistě vás napadlo, že s jedním objektivem se sport asi jen tak fotit nedá. Tedy ne, že by to nešlo, ale stále podobné záběry mohou po chvíli nudit. Pokud to jde, používejte více objektivů. Řekněme alespoň jeden širokoúhlý a jeden teleobjektiv. Ideálně mějte dvě fotografická těla. Ušetříte čas při vyměňování objektivů. Skvěle se k tomu hodí různé fotografické „kšandy“ (upínací popruhy), nebo obdobné silnější pásky na kalhoty. Fotoaparát pohodlně zavěsíte do připravených míst a ten je tak hned v pohotovosti.

Sport vcelku solidně prověří rychlost paměťové karty! Moderní fotoaparáty zvládají pořizovat klidně i 30 snímků za sekundu ve vysokém rozlišení. Nafocené fotografie se nejprve uloží do vnitřního paměťového bufferu a poté se ukládají na paměťovou kartu. Čím dříve se paměťový buffer uvolní, tím dříve můžete pokračovat ve snímání. U některých fotoaparátů k tomu dojde dříve, jinde později. Ale pokud fotoaparát podporuje např. SD paměťové karty typu UHS-II a více, příp. karty se sběrnicí CF Express či SD Express, je zde dobrý předpoklad na opravdu rychlý přenos fotografií.

Nezapomínejte, že díky častému kontinuálnímu fotografování vzniká opravdu ohromné množství dat. Všechny ty fotografie potřebujete mít někde uložené. Proto není nejlepší nápad fotografovat sport s jednou SD kartou o velikosti 4 GB, i přes to, že s takovou kartou nafotíte celodenní rodinný výlet. Běžná velikost karet je tedy klidně 32 GB a více. Osobně bych nechtěl vyměňovat zaplněné karty během sportovního zápasu. Proto mám v zásobě i karty o velikosti 128 GB (můj fotoaparát je naštěstí podporuje). Též nezapomínejte na zálohu dat.

Pro jistotu to zmíním ještě jednou ve zkratce – předpověď počasí před akcí a pláštěnky na fotoaparát!

Osobní zkušenost

Přiznávám, nepatřím mezi fotografy sportu. Fotil jsem tolik sportovních utkání, že by se to dalo spočítat na prstech obou rukou. Tento článek vznikl za přispění kolegů, kteří fotografují jak závodní běh, tak jízdu na kole, fotbal, tanec, automobilové závody a další sportovní aktivity. Každopádně na jednom jsme se při psaní článku shodli – vždy jde o to nejít do focení sportu zbrkle a chce to fotit s rozmyslem. Hlavně obhlédnout okolí, zjistit místní poměry a to, kam ještě s fotoaparátem můžete a kam již nikoliv. Též nezapomínat na náhradní akumulátory, paměťové karty, přibalit si ke stativu menší židličku na sezení a nezapomínat na rozmary počasí.

Závěrem

Sport, resp. fotografování sportu, může být někdy pěkně náročné. Každopádně pamatujte, že štěstí přeje připraveným. Když věnujete přípravě na fotografování sportovního klání dostatek času a nenecháte nic náhodě, jistě vyjde několik vážně pěkných snímků, které za to budou stát.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *