Stativ nejen pro fotografy

Stativ je skvělý vynález, bez kterého si řada fotografů vůbec nedokáže představit svojí práci. Hodí se pro fotografování téměř všech typů fotografií. Uplatní se při snímání za snížené hladiny osvětlení, pro panoramatické snímky, při focení makra, ale i v ateliéru… Lehčí stativy si dnes již dokonce běžně vozíme na dovolenou kvůli fotografování při západu slunce. Stativy někdy dokonce využívají i kameramani, kteří natáčejí výstupy horolezců. Jednoduše se jedná o skvělého pomocníka s mnoha využitími ve fotografii i ve videu.

Jenže stativ nejsou jen „nějaké“ tři nohy, na které pak „nějak“ umístíte fotoaparát. Stativy mohou být konstruovány z několika materiálů a každý z nich může mít jiné vlastnosti. Stejně tak může být stativ rozdělen na několik sekcí, se kterými lze různě pohybovat. Stativ se může „podložky“ dotýkat za pomocí gumových zakončení, ale třeba i bodců…

Ne každý stativ se hodí na tu či onu aktivitu. V souvislosti se stativy navíc existuje řada věcí, které stativy různě ovlivňují. Pojďme se věci trošičku podívat na kloub.

Jak stativ vypadá

Existuje několik druhů stativů pro různé použití. Nejčastěji se setkáte s tzv. tripody.

Rovněž hodně oblíbeným typem stativů jsou monopody.

Dále můžete narazit na různé „alternativní“ stativy jako např. stativ Joby GorillaPod.

Dokonce existují i stabilizační vaky / pytle pod fotoaparát. Své využití najdou při fotografování vleže ze země. Těmi se ale v tomto článku nechci zabývat.

Z čeho se stativ skládá

Stativ se skládá z nohou (příp. jen jedné nohy) a základny.

Stativové nohy jsou v drtivé většině teleskopické – skládají se z několika sekcí. Tyto sekce lze s pomocí zámků různě prodlužovat / zkracovat. Nohy jsou upevněny v základně stativu a jsou zakončeny obvykle gumovými koncovkami. Někteří výrobci fotografické techniky vybavují své stativy i dalšími koncovkami. Kromě těch gumových tak můžete narazit na hroty, ale i „talířky“ pro použití na sněhu.

Základna stativu slouží nejenom k uchycení nohou stativu, ale také k připojení stativové hlavy či rovnou k fotoaparátu. V případě, že se na stativovou základnu má rovnou připevnit fotoaparát, bude stativová hlava vybavena stativovým šroubem. Vrchní část takovéto základny bude mít pravděpodobně horní vrstvu gumovou, plastovou, nebo korkovou (aby se fotoaparát při nasazování příliš neodřel). Levnější stativy mají zpravidla základnu a hlavu stativu napevno připevněné k sobě (hlava se nedá sundat / vyměnit). Pokročilejší stativové základny umožňují namontovat přesně takovou stativovou hlavu, která vám bude nejvíce vyhovovat. Některé základny pak mají v sobě uprostřed otvor, kterým lze prostrčit středový sloupek. Tento sloupek pak umožňuje posouvat stativovou hlavu vzhůru / dolů bez nutnosti měnit délku stativových nohou.

Parametry stativu

Každý stativ můžete charakterizovat dle jeho základních parametrů. Těmito základními parametry nyní myslím především:

• hmotnost,
• konstrukci, resp. materiál konstrukce,
• délku stativu ve složeném i rozloženém stavu a maximální výška,
• maximální zatížení,
• počet sekcí nohou,
• možnost výměny stativové hlavy,
• možnosti použití středového sloupku,
• ovládání, údržba a příslušenství stativu,
• celkovou cenu.

Nyní krátce několik vět k jednotlivým parametrům.

Hmotnost stativu

Nejdůležitějším parametrem dnešní doby (rok 2018) je především hmotnost stativu. Lidé si po letech uvědomili, že stativ může doopravdy značně pomoci s focením. Zejména pak při fotografování za zhoršených světelných podmínek. Ti, kteří fotí jen výjimečně, proto našli zálibu v plastových stativech. Ty jsou totiž velice lehké a není problém je nést klidně i několik kilometrů v ruce či na zádech.

V dnešní době jsou asi nejzajímavější volbou stativové nohy z uhlíkových nanovláken. Jsou sice dražší a křehčí, ale za to lehčí a mají skvělou nosnost a torzní tuhost (torzní úhel). O té ale dále v článku.

Stativ a jeho konstrukce

Stativové konstrukce netřeba nějak zvláště rozvádět. Koneckonců, jak stativ vypadá, jste již zjistili v horní části článku a to včetně obrázků. Nicméně pár informací by se hodit mohlo.

Tripod

Nejčastější stativová konstrukce. Díky trojici nohou může být tripod velmi stabilní. Je-li stativ vhodně upevněn a má-li vhodné vlastnosti, můžete pořizovat krásné snímky i za minimálního osvětlení. K tomu se ale ještě dostanu.

Monopod

Monopod je vlastně takový velmi odlehčený tripod. Hodí se tam, kde chcete ušetřit jak místo, tak váhu. Hodí se též v situacích, kdy je použití tripodu nevhodné. Příkladem použití monopodu je například fotografování sportu nebo horolezecká expedice. Fotograf se díky lehké a nepříliš rozměrné konstrukci hned stává „akčnější“ a pohyblivější. Navíc i rychlost použití monopodu je mnohem větší, než v případě klasického tripodu.

Ostatní typy stativů

Dalšími typy stativ jsou například ministativy (vysoké několik málo cm), ale třeba již zmiňovaný Joby GorillaPod. U druhého zmiňovaného bych se rád krátce pozastavil.

GorillaPody jsou zvláštní druhy stativů, kterým můžete jejich nohy libovolně ohýbat. Hodí se například k upevnění fotoaparátu na stožár, větev, zábradlí, apod. Přitom hmotnost, kterou dokážou unést, může být klidně i 5 kg. Sám jsem tento typ stativu vyzkoušel a byl velmi spokojený. Na 3 GorillaPody byly namontovány blesky + malé softboxy a tyto stativy poté umístěny na stromy v lese. Fotoaparát byl již klasicky umístěn na tripodu. Na první pohled netradiční způsob umístění fotografického vybavení, který je ale velmi efektivní a snadno nastavitelný.

Stativ a použité materiály

Jak jde čas, lidé se stále více zajímají o fotografii (hlavně tu digitální). Dříve či později si fotografové uvědomí, že stativ je velice prospěšná věc. Dříve fotografy zajímala především stabilita stativu. Dnešního fotografa však zajímá hlavně hmotnost a velikost stativu. Ostatní parametry je příliš nezajímají. Prý jim nerozumí nebo snad ani nechtějí rozumět. Nicméně neméně důležitým parametrem je rovněž materiál, ze kterého je stativ (jeho nohy) vyroben.

Dnes (rok 2018) jsou nejčastější dvě varianty materiálů použitých k výrobě stativu:

• karbon, resp. uhlíková vlákna,
• hliník.

Karbon a hliník samozřejmě nejsou jedinými materiály, ze kterých jsou stativy vyráběny. Klidně se tak můžete setkat s celou řadou jiných materiálů používaných k výrobě stativů:

• dřevo,
• plast,
• bazalt (čedič),
• ocel,
• hořčík,
• titan.

Každý z těchto osmi materiálů má trochu jiné parametry. Není proto od věci si o nich prozradit něco více.

Plastový stativ

I dnes mnoho fotografů, ve snaze ušetřit, kupují nějaký z plastových stativů, tzv. plasťáků. Tyto stativy jsou sice velmi levné a lehké, ale mají mnoho nepříjemných vlastností:

• obvykle mají k základně napevno připojenou stativovou hlavu, která nelze vyměnit,
• bývají dosti malé a tak se příliš nehodí na fotografování z větší výšky,
• nohy stativu se dají prakticky srovnat s anténou od rádia (jak jsou uzoučké),
• nosnost, tuhost i pevnost dosahují příšerných hodnot ve srovnání s ostatními materiály.

K čemu se tedy hodí plastový stativ? Nerad bych napsal k ničemu, ale… Plastové stativy jsem používal k upevnění kamerek v ateliéru. Kamerky ale byly docela malé, lehké a navíc zde nehrozily problémy s vibracemi nebo snad nějaký průvan. Za těchto podmínek tento typ stativu skvěle posloužil (až na tu výšku). Stejně dobře posloužil pro upevnění blesků a lehčího příslušenství.

Stativ ze dřeva a oceli

Dřevo se k výrobě stativu používalo hlavně v době analogové fotografie. Netrpí vibracemi, nicméně není příliš odolné proti povětrnostním vlivům a je také docela těžké. Dřevo je navíc vcelku pružné. To se sice může zdát pro mnohé jako výhoda, ale při fotografování na delší ohniskové vzdálenosti je to spíše nevýhoda. Součástí starých dřevěných stativů jsou často ocelové součástky. Ty ale postupem času mohly korodovat a byla třeba jejich výměna.

Majitelů dřevěných stativů není mnoho. Ti, co s nimi fotí, na ně nedají dopustit a hýčkají si je. Často sice váží klidně i 7 kg (pro větší nosnost stativu je třeba značný objem dřeva, resp. jeho váha). Jejich majitelé se s nimi i přes to svědomitě tahají a tvrdí, že je to to nejlepší, co existuje. Já jsem toho názoru, že bych si místo dřeva vybral už radši stativ ze slitiny hliníku.

Osobní zkušenost s tímto druhem stativu nemám. Jsem ale toho názoru, že dřevěný stativ nemusí být úplně ideálním společníkem na cesty. Takový kvalitní stativ, který má unést drahou zrcadlovku, bude jistě dost těžký. Stejně tak bude muset být rozměrný, protože dřevo se hůře skládá. Otázkou je rovněž odolnost proti nepříznivému počasí. Už vůbec si s tímto typem stativu nedokážu představit fotografování ve vodě.

Hliníkový stativ

S čistě hliníkovými stativy se dnes již asi nesetkáte. Byly totiž (naštěstí) nahrazeny slitinami hliníku, jako je například dural. Hliníkové slitiny mohou mít menší hmotnost než samotný hliník, ale hlavně větší pevnost. Slitiny hliníku lépe tlumí vibrace (než klasický hliník) a nepodléhají tolik rezonancím.

Jsem letitým vlastníkem hliníkového stativu (tedy slitiny hliníku). Z vlastních zkušeností mohu říci, že například oproti karbonu mají tyto stativy značnou hmotnost, ale relativně malou nosnost. Na druhou stranu, když už byl stativ vytažen na nějakou skálu, stál stabilně i za větru.

Uhlíkový stativ (karbonový stativ)

Uhlíkové, resp. karbonové stativy, jsou velmi lehké. K tomu nabízí velmi vysokou nosnost. Jsou ale docela křehké (při nárazu kolmo do nohou stativu). Nicméně i zde, stejně jako u ostatních typů stativů, záleží na technologii výroby.

Není výjimkou narazit v obchodě na velmi levný karbonový stativ. V tomto případě se často jedná o čínský výrobek s podélným uspořádáním uhlíkových vláken. Tato vlákna jsou pak v jedné, dvou, někdy i třech vrstvách. Bohužel toto uspořádání vláken nemá kromě ceny prakticky žádný přínos. Takovýto stativ bude mít vlastnosti prakticky horší než obyčejný hliníkový stativ.

Existují různé technologie výroby uhlíkových stativů, resp. jejich nohou. Nejlepší technologie využívají střídavě podélné a křížové uspořádání uhlíkových vláken. Takovýchto vrstev je pak ve stativu použito hned několik (nejlépe více než 3). Díky tomu stativ skvěle odolává vibracím, je stále velmi lehký a má výbornou nosnost.

Čedičový stativ (bazaltový stativ)

Pravdou je, že na některé činnosti je hliníkový stativ až příliš těžký, zatímco uhlíkový příliš lehký. Velice zajímavou alternativou je proto bazaltový stativ. Bazalt neboli čedič je takový „zlatý střed“ mezi hliníkem a uhlíkem. Je lehčí než hliník, ale těžší než uhlík. Podobné je to i s nosností celého stativu.

Ty se dnes už příliš nevyrábí, resp. v České republice na ně nejspíše jen tak nenarazíte.

O bazaltových stativech jsem před léty slyšel hodně. Nikdy jsem neměl tu možnost si jej vyzkoušet na vlastní kůži. Myslím, že to bylo v roce 2004, kdy přišla firma Gitzo s bazaltovými stativy. Bohužel, při pohledu na stránky této firmy, není o tomto typu stativu ani vidu, ani slechu. Snad jen zmínka, že typ „basalt“ byl vyráběn… No, co se dá dělat.

Horčík a titan

Hořčík se zpravidla nepoužívá jako materiál nohou stativu. Nicméně dobré uplatnění našel v hlavě stativu, ve které jsou nohy stativu upevněny. Hořčík nekoroduje, rovněž velmi dobře pohlcuje vibrace a je velmi pevný. Proto je často viděn v kvalitnějších stativech.

Obdobné je to u titanu. Celo-titanový stativ by měl jistě velice zajímavé vlastnosti, nicméně by byl velmi drahý. Proto se z titanu vyrábí jen některé části.

Není výjimkou setkat se s tzv. „titanovým stativem“ s cenovkou kolem 1500 Kč. Tyto stativy jsou obvykle hliníkové. S titanem mají společného jen to, že mají podobnou barvu jako titan. Někteří výrobce tvrdí, že jejich hliníkové stativy jsou pokryté vrstvou titanu a tím mají úžasné vlastnosti. V tomto ohledu bych byl velmi opatrný!

Optimální výška stativu

Stativ, resp. optimální výška stativu, vychází z toho, na co takový stativ potřebujete. Rozhodně bude rozdíl, pokud chcete stativ na focení makra, nebo na video.

Stativy lze samozřejmě sehnat prakticky ve všech velikostech:

• mini / velmi malé (dosahují velikostí jen několik desítek cm),
• kompaktní (jejich velikost je přibližně 100 – 130 cm),
• standardní (zde se velikost stativu pohybuje kolem 150 cm),
• ve výšce očí (vychází přibližně na 160 cm až 180 cm),
• větší stativy (zde se jedná o opravdové velikány přesahující klidně i 2 metry).

Jak je vidět, není problém najít stativ o nějaké konkrétní velikosti. Je ale často problém si ujasnit, na co takový stativ potřebujete. Ne každý stativ je totiž vhodný pro všechny fotoaparáty i fotografy. Aby vám šlo rozhodování lépe, zkusil jsem problematiku velikosti stativu krátce rozebrat.

Mini stativ

Miny stativy jsou vhodné pro fotografování ze země či z tvrdých, pevných a stabilních ploch. Jejich výhoda spočívá ve velmi kompaktním provedení a nízké hmotnosti. Nevýhodou je pak velmi nízká nosnost, která je mnohdy kolem 1 kg. To může stačit kompaktům, ne však zrcadlovkám.

Výjimku tvoří stativy Joby GorillaPod, které jsou vcelku lehké a malé. Mají ale vyšší nosnost (údajně i 5 kg). Bohužel se nedají pohodlně použít jako plnohodnotný stativ. Jejich výhoda tkví v tom, že stativ můžete obmotat kolem větve, sloupku, zábradlí, apod.

Kompaktní a standardní stativy

Dnes (rok 2018) asi nejoblíbenější stativy. Jedná se o typy stativů, které jsou díky své výšce obvykle velmi skladné, ale hlavně lehké. Jsou tedy velmi dobře přenositelné při cestování.

Nosnost těchto stativů je menší, nicméně pro základní typy fotoaparátů (zrcadlovek) se základními objektivy plně dostačují.

Nevýhodou těchto stativů může být paradoxně právě jejich malá maximální výška. Ta jednak znamená, že se při fotografování vzhůru musíte vcelku dost krčit. Za druhé máte jednoduše smůlu, pokud chcete fotit z vyšší výšky, protože stativy jsou relativně malé.

Stativ ve výšce očí

Po přečtení odstavce výše by se zdálo, že takto velký stativ by měl být pro fotografování ideální. Pravda je taková, že tyto stativy už nemají tak dobré rozměry ve složeném stavu. Transportní velikost už začíná být značná, a pokud je stativ vyroben z hliníku, pravděpodobně se dost pronesete.

Na druhou stranu se bude jednat pravděpodobně o bytelné stativy s velice dobrou stabilitou a nosností. Jsou vhodné i pro těžší fotoaparáty včetně objektivů s ohniskovými vzdálenostmi kolem 300 mm.

Velké stativy

Existují i velké stativy, které dosahují výšek klidně přes 2 metry. Jedná se převážně o velmi specializované stativy, např. pro astrofotografii. Jsou opravdu masivní, robustní, těžké a neskladné. Tento typ stativu si jistě nepořídíte na rodinnou dovolenou, ale přesně pro ty situace a účely, kde jej opravdu využijete.

Sekce, resp. počet sekcí nohou stativu

Zpravidla platí to, že čím více mají stativové nohy sekcí, tím kompaktnější stativ je (ve složeném stavu). To může být fajn, nicméně vyšší počet sekcí může znamenat delší práci se stativem. Druhou nevýhodou vyššího počtu sekcí je také nižší stabilita celého stativu. Sekce jsou totiž postupně menší a menší a ta poslední může být tlustá i jako malíček.

Stativy s menšími počty sekcí nohou (např. 2, nebo 3) pravděpodobně nebude disponovat příliš vysokou maximální výškou. Pokud ale vysoký bude, rozhodně nebude skladný.

Zlatou střední cestou jsou 4 sekce. Je to takový kompromis mezi stabilitou, výškou, skladností a rychlostí používání.

Stativové hlavy a sloupky

Problematika stativových hlav je natolik obsáhlá, že musel vzniknout samostatný článek.

Údržba stativu

Pokud se nepouštíte do nějakých velkých akcí a fotíte za dobrého počasí venku, není třeba zvláštní údržba stativu. Jednou za čas pak stativ trochu oprášíte. Max. můžete kápnou olejíček do míst, kde se rozevírají nohy. Nekapal bych ho do míst, kde se nohy stativu vysunují / zasunují. To by nemuselo dělat dobrotu a při větší zátěži by se mohl stativ zasouvat.

V případě drsnějšího zacházení (použití stativu jako oporu v rybníku) může dojít k znečištění nohou. Není výjimkou, že se bahno dostane i do vnitřních částí nohou stativu. Aby k tomu nedocházelo, mají některé stativy v zámcích gumový kroužek, který zabraňuje vnikání vody a dalších nečistot. Jiné stativové nohy, resp. jednotlivé segmenty, lze bezpečně rozebrat. Vnitřní části těchto segmentů pak jednoduše propláchnete čistou vodou.

Můj hliníkový stativ rozebrat jaksi nejde. Čas od času ho i přes to vystavím nepříznivému okolí. Konkrétně se nebojím ho zapíchnout do bahna při focení vodní hladiny. Očista není tak jednoduchá. Bahno a písek by mohly snadno poškrábat samotný stativ. Proto ho po focení nejprve pořádně ve vodě propláchnu. Pokud tomu nic nebrání, tak ho opatrně zasunu. Doma ho za pomoci proudu studené vody ve sprše vysprchuji i zevnitř (dírou v koncovkách). K tomu dochází již v rozloženém stavu. Toto propláchnutí pak dělám několikrát, aby nečistoty vyplavaly otvory ven a stativ nebyl poškrábaný.

Osobní zkušenost

Jak již jsem v textu několikrát psal, jsem letitým majitelem hliníkového stativu (resp. hliníkové slitiny). Konkrétně stativu Manfrotto s třemi sekcemi a třícestnou hlavou. Není to žádný drobeček, při plném rozložení je velký cca 160 cm. Vytáhnu-li i středový sloupek, můžu si dělat selfíčka pěkně ze shora.

Tomuto stativu je dnes již přes 15 let a stále funguje perfektně. Schytal několik ran při pádu z tzv. Spící panny na Českolipsku, vykoupal se v bahnitém potoce. Stativové nohy dostaly pořádně zabrat i v hlubokém sněhu. Nicméně zatím stále dobře funguje a stabilizuje fotoaparát na něm umístěný.

K výběru tohoto stativu mě před lety vedlo několik věcí:

1. v té době byl na výběr pouze plast, nebo hliník,
2. vyšší stativy byly o dost robustnější než ty nižší a já chtěl stabilitu (takže vyšší),
3. vícesekční stativy se po zatížení jaksi prohýbaly, tento držel perfektně.

To byly hlavní důvody, proč jsem před léty šel tímto směrem. Přiznávám se, že se stativ při cestování HODNĚ pronese. Kolikrát jsem zatoužil po moderních uhlíkových stativech. Na druhou stranu tento můj „stařík“ stále vykonává svědomitě svojí práci, tak proč ho obměňovat? Nicméně pravděpodobně i na něj dojde a do budoucna bude vyměněn.

Jak bych stativ vybíral dnes?

Práce s různými stativy mě pár věcí naučila. Například to, že nelze vždy spoléhat na maximální nosnost stativu. To si tak pořídíte levný lehký plastový stativ s nosností 2,5 kg. K němu si pořídíte 1 kg těžkou stativovou hlavu a 1 kg vážící fotoaparát i s objektivem. Lehkou matematikou zjistíte, že budete mít k dobru ještě 500 g. Pravda je taková, že jakmile takovýto stativ rozložíte a začnete fotografovat, rozhodně se celý komplet nedá považovat za stabilní.

Osobní zkušenost mě naučila, že pokud budete fotografovat na široké ohnisko, vesměs stačí i lehčí a levnější stativy. Fotíte-li se silnými teleobjektivy, bude třeba stativ naddimenzovaný. Jak moc je třeba stativ naddimenzovat co do maximální nosnosti? Pro objektivy s ohniskovou vzdáleností cca 200 až 300 mm by mohlo stačit 2×. S delší ohniskovou vzdáleností klidně i 3×.

Zdá se vám toto naddimenzování až příliš mnoho? Možná… Nicméně jeden takový příklad z praxe. Stativ Gitzo GT5533LS Systematic má maximální udávanou nosnost 40 kg. Chlubí se tím, že z něj lze fotografovat s objektivem s ohniskovou vzdáleností 800 mm. Proč je tomu asi tak?

Čemu se vyhnout

Dovolil bych si několik vlastních poznatků – čemu se při nákupu stativu vyhnout.

• Typickým „plasťákům“, tedy plastovým stativům s:
  • čistě plastovýma nohama,
  • plastovými klouby a různými propojeními,
  • plastovou hlavou.
• Rovněž nedělají dobrotu vzpěry mezi nohami stativu a středovým sloupkem, příp. jen nohama. Obzvláště v nerovném terénu to bude spíše ke vzteku a na škodu.
• Vyhněte se plastovo-hliníkovým levným kompaktním stativům s mnoha sekcemi. Pravděpodobně se budou prohýbat (pružit) pod trochu těžším fotoaparátem. Tloušťka poslední části nohou stativu bude pravděpodobně dosti titěrná.
• Pohlídejte si, aby segmenty stativových nohou šly uzamknout v libovolné poloze a ne jen v předem vyrobených. Takový stativ je vážně jen k zlosti.
• Velice dobrá je možnost mít výměnnou stativovou hlavu. Představte si, že máte stativ s hlavou pro natáčení videí. Pokud byste najednou chtěli fotit makro za pomoci makro hlavy, máte smůlu. Nezbývalo by vám nic jiného, než si koupit jiný stativ. Pokud byste měli možnost výměny stativové hlavy, stačilo by dokoupit pouze makro stativovou hlavu.
• Rozhodně se vyhněte podezřelým titanovým / hořčíkovým stativům s cenovkou pár tisíc korun. Kvalitní větší stativ z titanu / hořčíku bude pravděpodobně dost drahý. Slovíčko „dost“ v tomto případě bude přes 10 tisíc korun. Navíc takový stativ pravděpodobně nebude vůbec běžně k dostání.

Na co si dát u stativu extra pozor

Opravdu velký pozor si dejte právě na hluboký sníh, o kterém jsem psal výše. Nejedny nohy stativu se zničily po zasunutí do hlubokého sněhu. Jde o to, že po zasunování stativu hlouběji a hlouběji do sněhu vzniká na nohy nepříjemný tlak. Tento tlak může být tak vysoký, že se segmenty mohou prohýbat, ale klidně i zlomit. V takovém případě jste přišli buď o jeden segment, nebo o celý stativ. Každopádně si v tu chvíli ze stativu bez náhradního segmentu nezafotíte.

Aby k tomu nedocházelo, mohou pomoci „polštářky“, díky kterým zůstanou stativové nohy na sněhové peřině. Můžete si také pomoci úpravou terénu tak, aby se stativové nohy tolik nerozjížděly.

Pokud už máte zasunuté nohy stativu hluboko do těžkého sněhu, alespoň se za stativ nechytejte. Nesnažte se ho zbytečně zatěžovat nebo přetěžovat. Kolegům už se několikrát stalo, že tento tlak nějaká ta noha stativu nevydržela a byli nuceni koupit stativ nový.

Závěrem

Stojíte-li před nákupem nového stativu, hodně, ale opravdu hodně se zamyslete, na co tento stativ potřebujete. Jestli do ateliéru na fotografování modelů / modelek či produktů… Na natáčení filmů… Nebo snad na sport? Kde někdo ocení malé kompaktní rozměry stativu, jiný bude nadávat. Potřebujete stativ jen jako podložku pro váš kompakt, nebo na něm bude pětikilogramový středoformát?

I zde však platí nenakupovat zbrkle. Koneckonců stativ si nepořizujete na víkend, ale nejlépe na celý život. Je proto mnohem lepší navštívit nejbližší prodejnu fotografické techniky a vysněný stativ si náležitě otestovat.

Když jsme u toho testování, mám tu pro vás ještě jeden tip. Zejména pak pro ty, kteří chtějí fotografovat s použitím stativu a objektivu s velkou ohniskovou vzdáleností. V tomto případě vás kromě hmotnosti, tuhosti, nosnosti a dalších vyjmenovaných vlastností výše, bude zajímat i tzv. torzní úhel. Čím menší bude, tím spíše nebude hrozit, že budete mít i při malém větříku rozmazané snímky. Platí, že čím větší objektiv máte, tím spíše se do něj bude opírat vítr. Takový větší torzní úhel poté prakticky znemožní za drobného větříku fotografovat s objektivem 300 mm a výše.