Pevný disk pro fotografy

Pevný disk je nedílnou součástí všech dnešních počítačů. Z pohledu fotografa slouží pevný disk především k ukládání pořízených fotografií, upravených snímků, ale i jako záloha dat. Stejně jako ostatní elektronika, i pevný disk se postupně vyvíjí a modernizuje, zkrátka vylepšuje. Tyto změny je dobré čas od času sledovat, resp. jít trochu s dobou.

Proč se o pevných discích vůbec rozepisuji? Například proto, že s novým typem disků, tzv. SSD disky, přišly i jisté zmatky. Mnoho lidí se dnes v pevných discích neorientuje a při nákupu nových počítačů se dopouští různých „chyb“ a nedorozumění.

Pevný disk – nutné minimum

Pevný disk je zařízení sloužící ke čtení a záznamu dat. Na pevný disk se těchto dat vejde opravdu velmi velké množství. Na discích data následně zpracováváme, uchováváme, případně nějakým způsobem zálohujeme.

V běžné uživatelské spotřební technice se setkáváme se dvěma druhy disků:

• s interními
• a externími disky.

Interní pevné disky se nachází uvnitř počítačů a jiných zařízení. Je jedno, jestli se jedná o velké stolní počítače, NAS, nebo třeba notebooky.

Externí pevné disky se k počítačům, příp. jiným zařízením, musí nějakým způsobem připojit. Externí disky se nachází mimo zařízení, ke kterým se připojují.

Další rozdělení pevných disků

Interní i externí pevné disky lze rozdělit do dalších 3 typů, na:

• „staré“ magnetické disky s pohyblivými částmi (HDD),
• novější SSD disky,
• kombinaci výše uvedených disků v jednom (časté označení SSHD).

Starší magnetické disky

Magnetický pevný disk s pohyblivými částmi se v počítačích vyskytuje ohromnou řadu let. Za ta léta prošel řadou změn. Kupříkladu velkou miniaturizací, zvýšenou hustotou záznamu na čtvereční palec i rychlostí čtení a zápisu dat. Dnešní se magnetické pevné disky vyskytují ve velikostech 3,5″ (nejčastěji pro stolní počítače) a 2,5″ (u notebooků). Jejich maximální kapacity jsou velmi vysoké. V době psaní článku byly v prodeji pevné disky s kapacitou 14 TB. Pokud vám jednotka nic neříká, doporučuji si přečíst článek na Wikipedii.

Pro představu – na 14 TB pevný disk se vejde přes 250 tisíc fotografií o velikosti 50 MB.

Výhodou těchto typů disků je tedy především jejich velká kapacita. Další nespornou výhodou je relativně nízká cena. Data vydrží na disku uložena beze změny (degradace) dlouhá léta. Jedná se tedy o vcelku solidní základ pro zálohu dat. V případě poškození dat či samotného disku je v určitých případech snazší obnova.

Pevný disk tohoto typu však trpí i jistými neduhy. Vzhledem k pohyblivým částem může, při špatné manipulaci s diskem, dojít k jeho zničení. Není příliš odolný vůči nárazům. Na dnešní dobu je možná až moc pomalý a „líný“. Ne vždy bezproblémově funguje v libovolné poloze. Tento druh pevných disků je také vcelku hlučný. Obvykle je tím hlučnější, čím rychleji se v něm otáčí diskové záznamové plotny. Větší množství těchto disků pohromadě, při nedostatečném odvětrávání, značně topí. Rovněž při provozu dochází k jistým vibracím.

SSD disky

Dnes velmi populární SSD disky pomalu obsazují veškeré počítače. Nejsou tvořeny pohyblivými částmi a proto často vydrží i pád z větší výšky či jiné nárazy. Tedy pokud se v nich nárazem „neutrhne“ elektronika. Vyskytují se ve stejných rozměrových velikostech jako magnetický pevný disk, většinou však v malém 2,5″ provedení (pro SATA rozhraní). Kromě rozhraní SATA existují i SSD disky pro rozhraní:

• M.2,
• U.2,
• PCI-Express.

Pokud těmto zkratkám (resp. rozhraním) nerozumíte a chcete se dozvědět více, doporučuji Google. Ačkoliv tyto stránky vysvětlují ledacos, pravděpodobně nikdy nebudou zabíhat do takových podrobností.

Kromě výše uvedeného mají SSD disky výhodu ve vysoké přenosové rychlosti dat a rovněž rychlosti odezvy samotných disků. Jinak řečeno čtou a zapisují data opravdu rychle s minimálním časovým zpožděním. Dokáží značně zrychlit i 10 let staré počítače, které najednou reagují o dost svižněji. Tyto disky jsou navíc dokonale tiché. Nic se v nich netočí, nic nerezonuje.

Nevýhodou SSD disků je jejich momentálně relativně nízká kapacita. Maximální kapacita se v době psaní článku pohybuje kolem 4 TB. Druhou velkou nevýhodou je cena těchto disků. Ta je oproti magnetickým diskům do značné míry velmi vysoká. Další nevýhodou je značné opotřebení disků při častém zápisu / přepisu dat. Tyto disky jsou vlastně takové obří flešky a ty trpí omezeným množství zápisu do datové buňky. Jednoho krásného dne jednoduše na disk zapisovat nepůjde a data se začnou „ztrácet“ či jinak degradovat. Výkonné varianty těchto disků se mnoho značně zahřívat. Poslední nevýhodou nemožnost obnovit poškozená data (v určitých případech).

SSHD disky

Jistým kompromisem je hybrid mezi magnetickým diskem a SSD diskem. V podstatě se jedná o klasický magnetický disk, který však disponuje větší dodatečnou pamětí tvořenou z malého SSD disku. Do této paměti se zpravidla ukládají nejčastěji používaná data. Ta jsou poté počítači (či jinému zařízení) poskytována velmi rychle.

Vlastnosti tohoto typu disku jsou kombinací výše uvedených disků:

• dražší než magnetické disky, levnější než SSD disky stejné velikosti,
• data v relativně malé „SSD paměti“ jsou rychle dostupná,
• s daty mimo tuto paměť se pracuje o poznání pomaleji,
• disk je náchylný na otřesy a pád stejně jako klasický disk,
• disk sám o sobě může být hlučnější, příp. vydávat vibrace.

Tento typ disku se vyplatí tomu, kdo potřebuje velkou kapacitu, rychlejší přístup k datům, ale nedisponuje příliš velkým rozpočtem.

Zpět k typům disků

Ať už se jedná o klasické magnetické disky, nebo SSD či SSHD disky, všechny se vyskytují jak v interním, tak externím provedení. V podstatě platí, že ty interní komunikují o něco rychleji než ty externí. Na druhou stranu – ty externí se lépe přenášení mezi počítači a dalšími zařízeními.

Jak rychlý může být externí pevný disk záleží do značné míry na způsobu připojení. Pokud bude připojen přes rozhraní USB 2.0, bude jakýkoliv přenos dat velmi pomalý i ve variantě s SSD diskem. U rozhraní USB 3.2 Gen 2×2 může být komunikace s počítačem a diskem znatelně rychlejší. Při komunikaci přes rozhraní Thunderbolt, příp. připravovaným „USB 4“, může být rychlost čtení i odesílání dat opravdu velice rychlá.

Samozřejmě to platí i pro interní pevné disky. Jejich rychlost je mimo jiné dána rozhraním, přes které jsou disky připojeny k zařízením. I zde však záleží na mnoha okolnostech. Například typu základní desky počítače, jestli tato deska to či ono rozhraní vůbec podporuje a jaké jsou její další limity. Na toto téma zde však bohužel není dostatek místa, je lepší se obrátit na specializované weby.

Pevný disk pro fotografy

Takové to nutné minimum je za námi (a věřte, že jsem toho ještě hoooodně nenapsal). Nicméně je třeba se posunout dále. Jaký je tedy ideální pevný disk pro fotografy? Na to bohužel není jednoduchá odpověď. Kromě financí i hodně záleží na tom, kde onen pevný disk chcete mít a kolika disky v zařízení disponujete. Uvedu několik příkladů.

Levný malý notebook

Levné malé notebooky se zpravidla prodávají se starým typem disků. Jejich pevný disk bude mít nejspíše velikost 2,5″ a kapacitu do 2 TB. Tyto disky se většinou točí pomaleji (5400 otáček/min.), ale zato jsou většinou tiché a tolik nehřejí. Na druhou stranu jsou obvykle pomalé a takové „líné“. Nicméně pokud překousnete pomalou odezvu systému a často menší velikost disku, klidně takový pevný disk můžete v počítači dále používat i pro zpracovávání fotografií.

Tento typ notebooku obvykle razantně zrychlíte, když vyměníte starý disk za menší SSD disk. Disk o velikosti 250 GB obvykle bohatě stačí na systém počítače + programy pro úpravu fotografií. Kromě výměny disku bych doporučil dokoupit i externí disk o adekvátní velikosti. Obvykle stačí nějaký kolem velikosti 2 TB. Na něj bych poté ukládal fotografie a pracoval zde s nimi. Tedy za předpokladu, že váš počítač i externí disk vlastní rozhraní USB 3.1 Gen 1 a novější. V případě rozhraní USB 2.0 bych si raději naspořil na výkonnější notebook.

Celkově výše zmíněná investice do dvou disků vychází na necelé 3 tisíce korun (v březnu 2019).

Velký výkonný notebook

Větší výkonné notebooky mají výhodu v mnohem větších možnostech rozšíření. Některé podporují dokonce i dvě grafické karty. Ve velké většině případů umí výkonné a rozměrově větší notebooky pojmout alespoň dva disky.

Ideální sestava je v tomto případě podobná jako v případě výše. SSD disk na systém a programy + větší interní magnetický pevný disk pro ukládání dat. Případné následující velké pevné disky (ať již interní či externí) dobře poslouží jako záloha dat.

Takovéto sestavě není moc co vytknout. Ledaže… Máte podobnou sestavu a v notebooku 2,5″ SSD disk zapojený přes SATA rozhraní? Možná můžete rychlost notebooku ještě zvýšit. Pokud to váš notebook umí, můžete mu dopřát trochu výkonu navíc tím, že vyměníte tento typ disku za disk pro rozhraní M.2/U.2. Konkrétně pro rozhraní M.2/U.2 PCI-Express NVMe. Toto rozhraní je velice rychlé a rychlost kopírování / zapisování dat dosahuje úctyhodných výsledků.

Stolní počítač

Stolní počítač má ohromnou výhodu v možnostech připojení dalších zařízení. Je jedno, jestli jsou tím myšleny pevné disky, zvuková karta, střihová karta, síťové karty… Do stolního počítače se vejde mnohé.

V případě stolních počítačů není od věci postupovat obdobně jako v případě výkonného notebooku. Tedy dopřát mu rychlý SSD disk pro systém + programy a následně ho vybavit dalším velkým pevným diskem na samotná data.

Není výjimkou používání i mnohem většího počtu disků. Známý má tuto sestavu:

• SSD disk na systém a programy typu (rozhraní M.2) o velikosti 500 GB,
• pevný magnetický disk na práci s fotografiemi 2 TB,
• pevný magnetický disk pro práci s videem 6 TB,
• pevný magnetický disk jako záloha všech disků o velikosti 10 TB,
• + NAS v RAID 5 jako druhá záloha dat o velikosti disků 4 × 6 TB,
  • zároveň slouží jako multimediální centrum pro přehrávání videí v televizi, notebooku a mobilu.

Záloha dat

Ačkoliv se nechci pouštět do velkých podrobností, protože na téma zálohování dat již článek existuje, něco krátkého sdělit chci. Konkrétně jde o to, že ani magnetický pevný disk a ani SSD disk nejsou věčná zařízení bez chyb. Čas od času prostě k nějaké té chybě dojde. Je tedy dobré dělat pravidelné zálohy.

Představte si, že pracujete s levným malým notebookem. Fotografie jste nejprve ukládali na interní menší pevný disk. Ten se postupně začal zaplňovat a zpomalovat. Proto jste začali nové fotky ukládat na velký externí pevný disk. Všechno fungovalo dobře až do chvíle, než přišla bouřka a nějaký zbloudilý výboj zničil externí pevný disk. V tu chvíli jste přišli o veškerá data na něm uložená. Zbývají vám jen stará data na notebooku, které ale „nějak zlobí“ a všechno je to nějaké pomalé. Jinak řečeno o tato data asi brzy přijdete také.

V této situaci může pomoci jiný velký externí pevný disk. Ten budete připojovat řekněme občas a bude sloužit k ukládání všech dat na počítači. Tento pevný disk po záloze uklidíte kupříkladu dál od elektrických rozvodů… V případě výše byste měli alespoň nějakou zálohu. Nicméně mnohem lepší je v tomto případě pravidelně zálohovat do tzv. „cloudu“, příp. do domácího NAS serveru. O tom však příště v článku o zálohování dat.

Osobní zkušenost

Za více než 25 let používání počítačů se mi dostala pod ruku pěkná spousta pevných disků. Prošel jsem přes velké disky (již zapomenutých značek) po dnešní „klasiku“. Před cca 7 až 8 lety jsem kompletně přecházel na klasické pevné disky společnosti Seagate. Ty byly před pěti lety vystřídány opět klasickými disky (s pohyblivými částmi) od Western Digital. Tyto pevné disky využívám jak k práci, tak k záloze dat do teď.

Dále se mi v počítači usídlil jeden SSD disk. Konkrétně jsem si oblíbil disky Samsung EVO/PRO ve verzi pro rozhraní M.2 PCI-Express NVMe. Jsou opravu velmi rychlé. Jen mají při „zápřahu“ občasné problémy s chlazením. Chce to počítačovou skříň s dobrým odvodem tepla. Tento disk využívám pro systém, programy, příp. rychlou práci s velkými daty.

Kromě jiného vlastním záložní NAS server, do kterého ukládám prakticky všechna data z disků z počítače. Tento server se nachází v jiné místnosti bytu. Není to sice stále ideální řešení, ale je tu velká šance, že když se něco stane s počítačem, NAS přežije.

Doporučení

Mnoho lidí se mě ptá, jakou kapacitu má mít pevný disk pro fotografy. Jenže na to se nedá snadno odpovědět. Je to dáno tím, kolik toho nafotíte a co s těmi fotografiemi děláte. Mé fotografie za poslední roky zabírají jeden 4TB disk. Nemažu je, jsou to takové mé „vzpomínky“. Jiní fotografové vyfocené snímky ihned upraví a posílají dál (sociální sítě, objednavatelé, apod.). Pro sebe si nechávají jen některé fotografie a proto nepotřebují tolik místa na disku. Tento typ práce si zpravidla vystačí s jedním 500 GB SSD diskem + nějakou tou zálohou.

Co se týče klasických pevných disků s pohyblivými částmi, vřele se mi osvědčily ty od Western Digital. Konkrétně verze „Black“, které jsou sice hlučnější (než verze „Blue“), nicméně jsou velmi rychlé. Konkrétně využívám disky o kapacitách 4 a 6 TB.

Na poli SSD disků se situace mění téměř každým dnem (jak cenově, tak rychlostně). Já nakonec zůstal u disků společnosti Samsung (viz výše). Samsung SSD 970 EVO / PRO o kapacitě 500 GB dnes vychází na necelých 3500 (EVO), resp. necelých 4500 korun (PRO). Zajímavou alternativou jsou i disky WD Black NVMe SSD (též pro rozhraní M.2).

Závěrem

Mám-li problematiku pevných disků shrnout, musel bych konstatovat asi toto. Dnešní SSD disky mají opravdu velmi velký potenciál do budoucna. Jsou velmi rychlé, s nízkými latencemi, ale prozatím mají i několik negativ. Jsou relativně malé, stále vcelku drahé a jejich životnost není při časté práci zase tak dlouhá. Nehodí se proto jako záložní disky, pro častou práci s fotografiemi ani pro střih videa.

Na druhou stranu má SSD disk naprosto skvělé uplatnění v počítačích klasického uživatele. Myšleno toho, který jej používá k procházení internetu, na tabulky v Excelu, přehrávání filmů, koukání na YouTube, apod. Také se tento typ uplatní při hraní různých her (jejich načítání může být rázem téměř bleskurychlé). Na druhou stranu, jakmile začnete pracovat s velkými objemy dat (fotografie, filmy, apod.), raději bych zvolil klasický typ disku.

Namísto toho klasický plotnový pevný disk s pohyblivými částmi je sice stará technologie, ale stále má své výhody. Dosahuje velkých kapacit a má dlouhou životnost. Jeho rychlost bohatě stačí na běžnou práci s fotografiemi či na střih videí. Cenově je velice výhodný i pro větší kapacity. Na druhou stranu se z dnešního pohledu může jevit relativně pomalý, hlučný, fyzicky neodolný a zastaralý. Stále se však domnívám, že má mezi fotografy své místo.