Stabilizace v objektivech a stabilizace senzoru ve fotoaparátu

Stabilizace je pro mnohé řešení, kterak dosáhnout ostrých snímků i v horších světelných podmínkách. Díky ní dokážete při fotografování z ruky udržet takové expoziční časy, které byste bez rozmazání obrazu udržet nedokázali. Pro mnohé je však stabilizace zlo a podvod moderní doby. Je tedy stabilizace opravdu tak zázračná, jak mnozí tvrdí? Dokáže vyřešit opravdu vše? Platí pro ni nějaká speciální pravidla a je ji možné používat kdykoliv, kdekoliv a v čemkoliv?

Úvod do problematiky

Nedá se nic dělat, ruka fotografa není pevný stativ. Ačkoliv se fotograf sebevíc zapře, jeho tělo se nestále nepatrně pohybuje. Nejsou to vždy, kdo ví jaké výrazné pohyby, ale mnohdy stačí k tomu, aby vznikla rozmazaná fotografie. Těchto drobných pohybů se nelze zbavit. Člověk se neustále snaží držet rovnováhu, krev mu proudí tělem, i ruce se mohou nepatrně chvět. To všechno napomáhá k rozmazání snímku.

Čím méně je ve scéně světla, resp. čím delší expoziční čas nastavíme, tím spíše se s rozmazáním setkáme. Koneckonců zkuste si například vyfotit z ruky podvečerní scénu s časem 5 sekund. Věřím, že nebude ostrá ani při použití stabilizace, natož pak bez ní.

Chcete znát doporučené expoziční časy pro váš objektiv pro fotografování z ruky? Zběžně se podívejte na článek o expozičním čase. Najdete zde dva velice jednoduché vzorečky, které vám pomohou. Nebojte, nejsou složité.

Stabilizace – úvod

Aby bylo možné fotografovat i za delších expozičních časů z ruky, přišli výrobci fotografické techniky na super věc – stabilizaci. Stabilizace je technologie, která dokáže roztřesený obraz ustálit. Díky ní můžete fotografovat za daleko menšího osvětlení, popř. používat objektivy s dlouhými ohnisky, bez nutnosti použit stativ.

Stabilizace tak umožňuje pořizovat fotografie z ruky při delších expozičních časech, než těch doporučených. V závislosti na kvalitě stabilizace můžete adekvátně prodloužit expoziční čas, který jste ještě schopni udržet v ruce. O kolik lze takto čas prodloužit záleží na kvalitě stabilizace. Dnešní stabilizace se běžně pohybují v rozmezí 3 až 4 EV. Více o pojmu „EV“ ve Wikipedii. Existují však stabilizační systémy, které dovolují posunout čas dokonce o 7 EV (Panasonic 2019)!

Aktualizace k roku 2020. Bezzrcadlovka Canon EOS R5 s objektivem RF 24-105mm f/4 L IS USM dosahuje stabilizace obrazu až 8 EV.

Stabilizace – typy stabilizačních systémů

Aby to nebylo jednoduché, tak existuje hned několik typů stabilizačních systémů:

• čistě mechanický,
• mechanicko-elektronický (popř. elektromagnetický),
• digitální.

Každý z těchto typů funguje malinko jinak. Není tedy od věci se s nimi malinko seznámit.

Mechanická stabilizace

Čistě mechanická stabilizace se používá nejčastěji pro tvorbu videa, tedy při natáčení. V dnešní době má velkou oblibu u kameramanů pracující s (bez)zrcadlovkami. Ve fotografii se nepoužívá, protože mechanická stabilizace není na pořizování fotografií vhodná. Jedná se o různé Flycam, Steadicam, Glidecam a jejich alternativy.

Mechanická stabilizace může vypadat kupříkladu tak, jak vidíte na obrázku výše. Do její horní části umístíte fotoaparát, chytnete přibližně uprostřed za madlo a můžete vesele natáčet. Samozřejmě za předpokladu, že je stabilizace řádně vyvážená, tedy nastavená.

Každopádně tímto typem stabilizace se nyní nechci blíže zabývat.

Mechanicko-elektronická stabilizace

Mechanicko-elektronický stabilizační systém je právě to, s čím se ve fotografii setkáte nejčastěji. Někdy se tato stabilizace označuje jako mechanická, popř. elektromagnetická. Ke stabilizaci často využívá gyroskopy (viz Wikipedia). Tento typ stabilizačních systémů najdete jak v objektivech, tak kolem senzoru fotoaparátů.

Princip je vlastně jednoduchý – malé gyroskopické senzory zjišťují úhlovou rychlost a zjištěné údaje „předávají“ do stabilizačního členu. Onen člen pak obvykle hýbe optikou v objektivu či snímacím senzorem ve fotoaparátu. Tento typ stabilizace se každopádně dělí ještě na dva typy – podle toho, kde se nachází.

Optická stabilizace obrazu

Tento typ stabilizuje obraz změnou optické cesty v objektivu směrem k senzoru. V podstatě to znamená, že někde uvnitř objektivu je jeden plovoucí optický člen. Ten svým posuvem eliminuje drobné pohyby a otřesy a tím stabilizuje obraz. Jedná se právě o ony stabilizované objektivy, které dnes jistě každý z vás zná. Zda má či nemá objektiv stabilizaci se obvykle dozvíte přímo z jeho názvu. Více o značení stabilizace v objektivech v pokračování článku níže.

Příkladem takového objektivu se stabilizací je objektiv výše. Výhody či nevýhody konkrétního typu stabilizace vložím pod tento odstavec popisující typy stabilizací.

Mechanická stabilizace senzoru fotoaparátu

Podobně, jako v předchozím případě (pomocí senzorů a mikro-posuvu), může být stabilizovaný také snímací senzor fotoaparátu. U některých fotoaparátů se místo gyroskopických senzorů používá analýza snímaného obrazu (jeho posunu) ze senzoru. Tak či onak je senzor následně posouván tak, aby korigoval drobné pohyby a naklánění fotoaparátu.

Digitální stabilizace

Tento systém stabilizování obrazu se vyskytuje povětšinou v kamerách. Proto ho nyní popíši pouze okrajově. Princip spočívá v tom, že se analyzuje přímo obraz. Když nějaký procesor usoudí, že se obraz pohybuje, obraz ořízne a posune. Vše funguje tak, aby byla scéna stabilizovaná a to někdy i za ceny snížení maximálního rozlišení obrazu. Aby ke ztrátě rozlišení nedocházelo, mají některé kamery více buněk senzoru (než je vidět například v hledáčku).

Při pohybu kamery pak obvykle nastane několik situací, kdy jsou pohyby kamery:

• natolik malé, že je pokryjí nadbytečné pixely senzoru,
• větších rozměrů a stabilizací je „ukousnutá“ část obrazu,
• tak výrazné, že je obraz buď roztřesený, nebo přijde o značnou část rozlišení.

Ačkoliv se i tento způsob stabilizování obrazu občas používá při fotografování, není to příliš často. Nepoužívá se právě kvůli úbytku rozlišení výsledné fotografie. Proto tento systém nebudu dále rozebírat.

Druhý typ digitální stabilizace

Existuje ještě druhý typ digitální „stabilizace“. Tu používá řada mobilů, tabletů a levných fotoaparátů. Spočívá v tom, že zařízení analyzuje intenzitu okolního světla, popř. samotné pohyby zařízení. Jakmile ze zjištěných informací usoudí, že by mohlo dojít k rozmazání obrazu, jednoduše zvýší citlivost ISO.

Zvýšením citlivosti ISO je totiž možné nastavit kratší expoziční čas. Což ve výsledku znamená, že je zde menší pravděpodobnost rozmazání scény při pořizování fotografií. Bohužel však často naroste v obrazu nepříjemný šum. Na druhou stranu je mnohdy lepší mít zašuměnou fotografii, než ji kvůli rozmazání nemít vůbec.

Výhody a nevýhody jednotlivých stabilizací obrazu

Nyní bych se rád soustředil na výhody a nevýhody nejpoužívanějších stabilizací obrazu pro fotoaparáty. Jedná se pouze o dva typy – optickou stabilizaci v objektivu a mechanickou stabilizaci senzoru.

Výhody optické stabilizace v objektivu

Jedná se o výše uvedené stabilizované objektivy.

• Efekt stabilizace v objektivu je patrný přímo v hledáčku fotoaparátu,
• stejně tak je stabilizovaný i obraz pro zaostřovací systémy AF,
• stabilizační člen je sám o sobě vysoce efektivní,
• stabilizované objektivy mohou fungovat se starými těly (někdy i filmovými),
• stabilizované objektivy počítají se stabilizačním plovoucím členem uvnitř, a proto mu mnohdy dodávají vcelku velkou volnost. To se projevuje na dobré efektivitě stabilizačního členu. Jinak řečeno lze stabilizační člen přizpůsobit konkrétnímu objektivu a docílit tak vysoké efektivity.

Nevýhody optické stabilizace v objektivu

• Jdou-li u vašeho fotoaparátu měnit objektivy a chcete mít stabilizaci přítomnou, musíte si pořídit právě ony stabilizované objektivy,
• stabilizované objektivy jsou dražší než jejich nestabilizované verze,
• stabilizace většinou není přítomna u širokoúhlých objektivů (např. typu pancake),
• staré objektivy stabilizaci nepodporují, resp. ji jednoduše nemají,
• stabilizační člen v objektivu nedokáže stabilizovat v kroutivém pohybu (rotace).

Výhody mechanické stabilizace senzoru fotoaparátu

Jedná se o stabilizované snímací senzory přímo ve fotoaparátu.

• Všechny objektivy (včetně neoriginálních) jsou rázem stabilizované,
• pohyblivý senzor může fungovat u některých další činností – v astrofotografii, pro zvýšení rozlišení multiexpozicí, aj.,
• možnost stabilizovat ve více osách (včetně rotačního kroutivého pohybu).

Nevýhody mechanické stabilizace senzoru fotoaparátu

• Efekt stabilizovaného senzoru není vidět v optickém TTL hledáčku fotoaparátu,
• obraz rovněž není stabilizován pro AF systémy zajišťující ostření u zrcadlovek,
• v krajních polohách stabilizovaného členu mohou objektivy vinětovat,
• omezený prostor v těle fotoaparátu není odladěn pro všechny typy objektivů,
• některé stabilizace ve fotoaparátu jsou vcelku dost hlučné.

Jaký typ stabilizace je tedy nejlepší?

Z textu výše je jasně patrné, že nelze jasně říci, který stabilizační systém je lepší. Každý se hodí na trošičku něco jiného. Vybíráte-li fotografickou techniku mimo jiné dle stabilizačních systémů, zvolte proto takový, který vám bude pro vaší práci lépe vyhovovat.

Zkratky označující stabilizaci v objektivech a tělech fotoaparátů

V podstatě každá společnost používá pro své objektivy speciální značení, které se liší od ostatních společností. Ani u stabilizovaných objektivů to není jiné. Abyste poznali, že objektiv obsahuje stabilizaci, pátrejte po těchto zkratkách v názvu objektivů. To platí i pro stabilizovaná těla fotoaparátů.

• IS pro objektivy Canon z angl. Image Stabilizer,
• VR – Fuji, Nikon – Vibration Reduction,
• O.I.S – Leica, Panasonic – Optical Image Stabilizer,
• IS, sync IS – Olympus – Image Stabilization,
• SR – Pentax – Shake Reduction,
• OIS – Samsung – Optical Image Stabilization,
• OS – Sigma – Optical Stabilization,
• OSS, SSI, SSS – Sony – Optical SteadyShot, SteadyShot inside, Super SteadyShot,
• VC – Tamron – Vibration Compensation,
• VCM – Tokina – Vibration Correction Module.

Když to nyní tak vidím, tak si říkám, proč se (sakriš) nemohou ti výrobci prostě dohodnout na společném značení. Každý výrobce fotografické techniky používá ohromné množství zkratek, a kdo se v tom má potom vyznat. Zkratek je bohužel tolik, že i lidé, pohybující se v oboru, musí často sáhnout po nějakém rejstříku zkratek a vysvětlivkám.

Stabilizované objektivy

Máte-li doma stabilizovaný objektiv od Canonu, jistě jste si na něm všimli minimálně dvou přepínačů. Jeden pro přepínání mezi manuálním ostřením / autofokusem a druhý přepínač zapínající / vypínající stabilizaci.

Některé pokročilejší objektivy mají ještě třetí posuvník. Tento posuvník říká, jak se má stabilizace chovat. Konkrétně se jedná o tzv. módy 1 a 2, v některých případech i mód 3. Pokud má objektiv pouze tlačítko pro zapínání a vypínání stabilizace, jedná se o tzv. mód 1.

Aby toho nebylo málo, tak i módy stabilizace používají výrobci tak nějak jinak a neshodnou se na stejném značení. Kupříkladu objektivy Nikkor mohou mít například stabilizační módy Normal a Active. Někdy jsem četl dokonce o módu Tripod. Proto doporučuji každému, kdo má pochybnosti o stabilizaci svého objektivu, aby si nejprve přečetl manuál, příp. se poradil s výrobcem.

Stabilizer mode 1 – 2 – 3

V souvislosti se stabilizovanými objektivy a pro pochopení stabilizace v objektivu není na škodu zjistit více informací o jednotlivých módech. Pro potřeby tohoto článku vycházím z objektivů Canon.

Stabilizace – mód 1

Stabilizuje pohyb ve více směrech. Nejlepší výsledky podává při fotografování z ruky za předpokladu, že budete fotit objekty, které se nehýbají.

Stabilizace – mód 2

Tento mód nestabilizuje pohyby rovnoběžné k senzoru ve fotoaparátu. Hodí se proto pro fotografování lidí, věcí, zvířat v souvislém pohybu. Velice dobře se uplatní při fotografování panningu.

Při fotografování na šířku je pro tento mód nejlepší pohyb do stran (vlevo, vpravo). Při fotografování na výšku je pak nejlepší pohyb ze shora dolů a naopak.

Stabilizace – mód 3

Tento mód nenajdete v každém stabilizovaném objektivu. Jsou jím vybavené spíše poslední verze objektivů. Jedná se o trochu speciální mód. Používá se v situacích, kdy předchozí módy příliš nefungují. V tomto módu se stabilizace aktivuje až při expozici. Do té doby se stabilizace neprojeví. Nejvhodnější použití tohoto módu je pro fotografování ze stativu klidně i na delší expoziční časy.

Stabilizace a stativ

Stabilizace ve spojení se stativem je velice ožehavé téma. Jedna skupina tvrdí, že je třeba stabilizaci vypínat pokaždé, když fotografujete ze stativu. Druzí říkají, že zapnutá stabilizace při snímání ze stativu vůbec nevadí. Poslední skupina je skálopevně přesvědčená, že pokud už chcete zapnout stabilizaci při fotografování ze stativu, tak jedině v módu 3. Mé zkušenosti jsou takové, že pravda je někde uprostřed.

Proč může být stativ se stabilizací problém?

Věc se má tak. Stabilizace může v určitých případech opravdu rozmazat výsledný snímek. Rozmaže ho i přes to, že jste umístili fotoaparát na stativ, který všeobecně pomáhá k lepší ostrosti snímků. Čím je to způsobeno? K odpovědi poslouží jeden malý test:

• Vezmete si fotoaparát se zapnutou stabilizací objektivu v módu 1,
• fotoaparát umístěte na stativ,
• zapněte režim živého náhledu Live View,
• poté namáčkněte spoušť do poloviny (tím zaktivujete stabilizaci),
• chvíli počkejte, až se obraz ustálí (stále držte spoušť)
• a teď se pozorně dívejte na LCD displej fotoaparátu.

Je dost pravděpodobné, že nyní při pohledu na displej uvidíte onen kámen úrazu. Tím je nepatrný pohyb obrazu – obraz nebude stabilní, ale bude jakoby plout. Není to žádný rychlý pohyb. Jedná se o velice pozvolný, avšak vytrvalý pohyb jedním směrem. Obraz jakoby ujíždí. Tento pohyb je způsoben stabilizačním členem a podílí se na rozmazání fotografie.

Abych byl úplně přesný, tak tento pohyb nemusí být vždy na první pohled patrný. Jedná se opravdu o nepatrný posuv. Bohužel se neblaze projevuje na celkové ostrosti fotografie.

Kdy je se stabilizací na stativu problém?

V první řadě je třeba říci, že vše záleží na několika faktorech:

• kvalitě stabilizace,
• kvalitě stativu,
• externím vlivům, které se mohou podílet na stabilitě obrazu,
• ale i na ohniskové vzdálenosti objektivu
• a na délce expozičního času závěrky.

Čím pokročilejší stabilizace, tím spíše by nemělo k těmto mikro-posuvům docházet. Stejně tak kvalitní stativ dokáže do jisté míry odfiltrovat různé „ruchy z okolí“, které k posuvům napomáhají. Těmito ruchy je myšlen kupříkladu vítr, který dokáže rozhýbat fotoaparát společně s objektivem. Nicméně i fotograf dokáže svým opřením se o fotoaparát zaktivovat stabilizaci. Pokud je fotoaparát pevně přichycený ke stativu, tak stabilizace nemusí aktivně vyrovnávat vlivy počasí a větru. K ohniskové vzdálenosti tolik, že tento posuv je výraznější právě u dlouhých ohnisek. Zde totiž stačí opravdu malý posun stabilizačního členu a scéna se v hledáčku / displeji posune. No a pak je tady právě onen čas závěrky. Delší časy mohou zapříčinit rozmazání obrazu vlivem posunu stabilizačního členu.

Na jaký expoziční čas si dát pozor?

Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Z vlastních zkušeností vím, že různé objektivy a jejich stabilizační systémy vykazují různé hodnoty. Nejčastěji jsem poslední dobou používal právě tyto stabilizované objektivy:

• Canon EF-S 17-55mm f/2,8 IS USM,
• Canon EF 70-200mm f/2,8L IS II USM,
• Canon EF 200-400mm f/4L IS USM Extender 1,4x,
• Canon EF 400mm f/4 DO IS II USM.

A jaký je tedy výsledek pozorování? Stabilizace při použití stativu prakticky vůbec nedegraduje obraz, pokud se pohybujeme v určitém rozsahu expozičních časů. Tím rozsahem jsou hodnoty od cca 1/30 sekundy a kratší. Samozřejmě za předpokladu, že používáte zásady ostření pro ostré fotky včetně předsklopeného zrcátka. Pro časy delší než cca 1/30 sekundy bych doporučil vypínat stabilizaci, popř. ji ponechat zapnutou v módu 3.

Cvičení pro vás

Máte-li stabilizovaný objektiv a kvalitní stativ, můžete si sami vyzkoušet, kdy vám stabilizace degraduje obraz.

• Umístěte fotoaparát se stabilizovaným objektivem na stativ,
• zaostřete na nějaký nehybný objekt,
• nastavte expoziční čas na řekněme 1/200 sekundy,
• při fotografování používejte předsklopené zrcátko ve spojení se samospouští,
• vyfotografujte snímek bez i se stabilizací v módu 1 (vzniknou 2 snímky),
• postupně expoziční čas prodlužujte klidně přes 2 sekundy,
• máte-li problém dosáhnout dlouhých expozičních časů, použijte ND filtr, který dokáže čas účinně prodloužit,
• máte-li objektiv typu zoom, zkuste postup výše aplikovat pro nejkratší a nejdelší ohniskovou vzdálenost objektivu,
• vyhodnoťte v klidu domova snímky bez použití stabilizace a se stabilizací.

Výsledkem tohoto cvičení by měla být informace, kdy se stabilizace objektivu viditelně podílí na rozmazání obrazu. Konkrétně tedy při jakých expozičních časech je možné nechat stabilizaci zapnutou a kdy nikoliv. Tento čas bude pravděpodobně u každého objektivu mírně odlišný. Stejně tak může být odlišný pro každou ohniskovou vzdálenost objektivu.

Stabilizovaný senzor fotoaparátu

Z textu výše jste se dozvěděli, že existují rovněž stabilizované snímací senzory fotoaparátu. Bohužel tělo se stabilizovaným senzorem nevlastním. Také kolem sebe nemám jediného fotografa, který by s nějakým takovým tělem fotografoval. Proto v tomto případě nemám žádnou osobní zkušenost a radu. Je tu však předpoklad, že se stabilizovaný senzor bude chovat obdobně jako stabilizace v objektivu. Výše uvedené cvičení si můžete proto vyzkoušet i pro stabilizovaný senzor. S výsledky měření se můžete klidně pochlubit do komentářů pod tímto článkem, popř. v e-mailu.

Stabilizovaný senzor včetně objektivu

Napadlo vás někdy, co by se stalo, pokud byste zkombinovali stabilizovaný objektiv se stabilizovaným senzorem ve fotoaparátu? Mě to napadlo a také jsem se to rozhodl vyzkoušet. Výsledek mě však nepotěšil. Stabilizace nefunguje dle očekávání. Jednotlivé stabilizační členy se vzájemně ruší a výsledek není takový, jaký jste si představovali. Dnešní technika jednoduše není připravena na spojení těchto dvou stabilizací.

Nicméně i zde již existuje výjimka. Tou je opěvovaný Olympus E-M1 Mark II. Ten ve spojení s objektivem Olympus M.Zuiko 12-100 mm f/4 IS Pro dokáže divy. Dle interního měření společnosti Olympus by ony dvě přítomné stabilizace měly ustát až 6,5 EV. Což by v praxi znamenalo ostré fotografie pořízené z ruky na nejdelší ohniskovou vzdálenost při velice dlouhých časech. Zde konkrétně 1/3 sekundy, resp. podle mého doporučení 1/6 sekundy. Při ohniskové vzdálenost 12 mm bylo údajně dosaženo ostré expozice dokonce s časem 5 sekund. Zdá se, že stabilizace v objektivu a ve fotoaparátu může přeci jen fungovat.

Dnešní situace je však taková, že toto spojení stabilizovaného objektivu a senzoru příliš nefunguje. Tedy bavíme se o roku 2018. Obdobně jsou na tom stabilizované objektivy na mechanických stabilizátorech. I zde není vždy dosaženo kýžených výsledků a obraz buď divně skáče, nebo kamsi pluje. Do budoucna si však myslím, že budou tyto problémy vyřešeny. Což vlastně potvrzuje i drobnější aktualizace článku v úvodu. Stabilizace senzorů i objektivů (zároveň) se postupně objevují v nových fotoaparátech a hlavně fungují.

Pokud máte k dispozici stabilizované senzory i objektivy, nic vám nebrání si vše vyzkoušet.

Menší aktualizace k roku 2020 a dále

S příchodem bezzrcadlovek Canon EOS R5, R6, R3 a novějších se situace trochu změnila. Nové stabilizované objektivy Canon RF krásně spolupracují s tělem novějších bezzrcadlovek. Díky tomu dosahují nové bezzrcadlovky Canon s některými objektivy stabilizaci 6 až 8 EV. Nic neskáče, všechno sedí a funguje. Rozhodně příjemné překvapení.

Osobní zkušenost

Osobně tvrdím, že se není třeba stabilizacím vyhýbat. Je však třeba si uvědomit, že v některých případech je nutné stabilizaci vypínat, nebo alespoň přepínat do jiného módu. V praxi velice často fotím se zapnutou stabilizací v módu 1. V případě focení panningu, popř. při fotografování zvířat v pohybu, přepínám stabilizaci do módu 2. Tím nyní myslím především takové ty „náletovky“ ptactva, popř. fotografování jedoucích aut, cyklistů, vlaků, apod. V případě fotografování ze stativu jsem již naučen stabilizaci vypínat úplně. Při použití novějších pokročilejších objektivů zapínám mód 3. S tímto módem jsem prozatím nezaznamenal problém se snímáním i za delších časů. Nejdelší časy, které takto používám, jsou kolem 2 sekund. Věřím, že ani s delšími časy by nemusel být velký problém.

Nevyměňujte objektiv se zapnutou stabilizací

Jistě se někdy setkali s lidmi, kteří v jedné sekundě bleskurychle fotí. V sekundě druhé vyměňují objektivy, aby pak v té třetí sekundě mohli pokračovat ve zběsilém focení. Máte-li na objektivu zapnutou stabilizaci a rozhodnete-li se objektiv rychle vyměnit, může dojít k „zaseknutí“ stabilizace. Stabilizační člen pak může narážet do těla objektivu a v nejhorším případě můžete o stabilizaci úplně přijít. Prostě se rozbije. Aby se stabilizace nepoškodila, je dobré chvíli počkat, než tzv. „doběhne“.

Jistě jste si všimli jedné věci. Stabilizace nefunguje okamžitě. Po stisknutí spouště do poloviny chvilku trvá, než stabilizace tzv. naběhne. Stejně tak nějakou dobu trvá, než naopak doběhne. Citlivé ucho fotografa může rozeznat, kdy je stabilizace v objektivu / těle fotoaparátu zapnutá. Minimálně já i moji nejbližší kolegové tento zvuk rozeznáme. Tedy pokud se nacházíme v relativně tichém prostředí. Na závodech a při hlučných svatbách už tento zvuk není tak úplně patrný a zanikne mezi ostatními ruchy.

Abyste svůj objektiv, resp. stabilizační člen uvnitř, ochránili před poškozením, doporučuji objektiv vyndávat až po tom, co stabilizace doběhne. Pro jistotu doporučuji rovněž před vyjmutím objektivu vypínat fotoaparát. Může se stát, že objektiv vyjmete příliš brzy a že je stabilizace „zaseknutá“ a v objektivu divně „klape“. V takovém případě doporučuji s objektivem příliš nehýbat, lehce ho zpět připevnit na fotoaparát a namáčknout spoušť. Stabilizace by se měla opět zaktivovat a obraz v hledáčku nejspíše nepatrně „škubne“. Následně by se stabilizace měla vrátit na své původní místo a vše bude v pořádku.

Stabilizace nezastaví pohyb

Značná část fotografů si přečetla, že čím lepší stabilizace, tím ostřejší obraz fotografovaný z ruky bude. Toto pravidlo poté aplikují na všechny fotografované situace a scény. Kolega a kamarád z Liberce nebyl výjimkou. Pořídil si menší fotoaparát s pětiosou stabilizací senzoru, která má mít účinnost 5 EV. Stabilizace mu vcelku fungovala a tak si po nějaké době troufl na fotografování svatby. Na konci obřadu, při horších světelných podmínkách, vymyslel jednu scénu. Všichni svatebčané v ní měli vyskočit a právě v onom výskoku je chtěl kolega zachytit.

Zřejmě tušíte, jak tato série fotografií dopadla. Ačkoliv svatebčané poskakovali jak diví, povedla se pouze jedna fotografie a to ještě jakž takž. Je pravda, že tráva i keře byly krásně ostré. Bohužel se to samé nedá říci o poskakujících svatebčanech. Pokud by se z výskoku všichni svatebčané vraceli k zemi ve stejný okamžik, věřím, že by se jednalo o velice povedený snímek. Nicméně tím, že každý vyskočil trochu jindy a jinak vysoko byl výsledek v podstatě katastrofální. Aby novomanželé nepřišli o fotografii, různým slepováním, klonováním a kopírováním byla nakonec vytvořena alespoň jedna trochu ucházející fotografie.

Stejně tak se mnozí fotografové diví, když při fotografování ptactva, mají ptáci rozmazaná křídla, kterými mávají. Jedná se prostě o pohyb, na který je stabilizace krátká.

Stabilizace nedokáže zastavit pohyb ve scéně. Dokáže však zastavit nebo zmírnit nepatrné pohyby fotografa při fotografování z ruky.

Závěrem

Nyní snad už nikdo nepochybuje o tom, že by stabilizace nemohla být pro fotografy a kameramany přínosem. Nicméně vše záleží na podmínkách, ve kterých fotíte a jak stabilizaci používáte. Stabilizace sama o sobě není žádné „zlo“, jen je třeba si před jejím použitím zjistit, jak se správně používá. Jak sám často píši, není nic snazšího, než vyrazit do ulic a vše si vyzkoušet. Test stabilizace v objektivu, popř. stabilizace ve fotoaparátu, zvládnete provést během půl hodinky. Ničeho se nebojte a hurá do toho.