Ostření v objektivech a fotoaparátech
Správně zaostřit snímek je někdy pořádné umění. Jenže dobře zaostřený snímek společně s vhodně zvolenou kompozicí a dobře nastavenou expozicí, je osvědčená cesta k úspěchu při tvorbě všech fotografií. Tento článek pojednává přímo o ostření ve fotoaparátech, především způsob fungování ostření.
Ostření
Fotografové mají v podstatě dvě možnosti, jak se postavit k ostření. Jednou z možností je ostřit manuálně „podle oka“. Možnost číslo dvě je využít autofokusu ve fotoaparátu.
Manuální ostření
Z historického hlediska je manuální ostření mnohem starší než ostření automatické. Výhodou tohoto staršího typu je to, že máte ostření naprosto plně pod kontrolou. Velkou nevýhodou je však velká pravděpodobnost vašeho selhání. Jednak proto, že obraz v hledáčku je často dosti malý a správně zaostřit je velice obtížné. Druhým problémem jsou samotné moderní objektivy. Starší objektivy bez elektroniky byly uzpůsobeny právě pro manuální ostření. Moderní objektivy jsou často konstruovány na ostření pomocí autofokusu a ačkoliv s nimi jde často ostřit i manuálně, není to tak snadné jako se starými objektivy.
Malé cvičení pro vás
Vezmete si svůj objektiv a přepněte ho do manuálního režimu.
A teď vylezte ze své temné foto-komory zvané pokoj na světlo a zkuste zaostřit a následně vyfotit nějaký nepohyblivý objekt. Například dopravní značku, popelnici nebo strom. Jak rychle trvalo, než jste si mysleli, že máte zaostřeno? A teď zkuste zaostřit na pobíhajícího psa nebo jedoucí auto. Hotovo? Tak a teď je ten správný čas nahrát fotografie do počítače a podívat se na ně v plném rozlišení. Podařilo se vám v opravdu v okamžiku přesně zaostřit na to, co jste chtěli? Jestli ano, jste opravdoví šťastlivci, kteří automatické ostření nepotřebují.
Kdy použít manuální ostření
Já osobně manuální ostření využívám v souvislosti s používáním starých objektivů na své digitální zrcadlovce. Dále manuální ostření využívám při natáčení filmů. To především z toho důvodu, že mé objektivy jsou při ostření hrozně hlučné. Při zapnutém autofokusu přeostřují tam, kam se mi to zrovna nehodí.
Autofokus – AF – automatické ostření
Autofokus (AF) neboli systém automatického ostření. V současné době je ostření za pomoci automatiky mnohem spolehlivější a rychlejší, než ostření manuální. Jedná se proto o standardní funkci snad všech dnešních fotoaparátů, resp. objektivů. Systémy automatického ostření se dělí do dvou skupin – aktivní a pasivní.
Prakticky všechny moderní objektivy mají přepínač mezi manuálním ostřením a autofokusem. Nezáleží na výrobci či ceně objektivů. Co naplat, autofokus je nedílnou součástí dnešní doby.
Aktivní autofokus
Tento systém ostření se v dnešních fotoaparátech příliš nepoužívá. Ke správnému zaostření využívá principu měření rychlosti infračerveného nebo ultrazvukového signálu. Přístroj vyšle signál a měří čas, za který se signál vrátí zpět. Podle času se počítá vzdálenost předmětu. Výhodou tohoto systému je vcelku slušná rychlost ostření a schopnost zaostřit i v úplné tmě. Tento systém má však i mnoho nevýhod:
- vždy se ostří na středový bod,
- nefunguje s předsádkami,
- systém pracuje pouze v omezené vzdálenosti od fotoaparátu,
- nelze ostřit přes křoví, plot, sklo, cokoliv jiného v záběru,
- některé předměty špatně odráží signál, na ně rovněž nelze zaostřit.
Z těchto důvodů se tento systém ostření u moderních fotoaparátů příliš neujal a používá se výhradně pasivní autofokus.
Pasivní autofokus
Nejpoužívanější typ ostření v dnešních fotoaparátech. Jeho princip je takový, že ostřící senzor fotoaparátu zkoumá obraz a snaží se najít hrany. Toto téma jsem již lehce nakousl v článku o ostřících bodech.
Fotoaparát dle vnitřní elektroniky posílá signály objektivu a ten přeostřuje tak dlouho, dokud hrany, které fotoaparát vidí, nejsou ostré. V tu chvíli vydá signál, že je správně zaostřeno. Oproti aktivnímu autofokusu má tento pasivní výhodu v tom, že můžete ostřit na libovolný ostřící bod. Také funguje i s přídavnou optikou (předsádky, filtry). Pracuje na libovolnou vzdálenost a lze s ním samozřejmě ostřit i přes překážky typu křoví, plot, sklo, aj. Nicméně je zde i několik málo nevýhod:
- neostří při nedostatku světla (ve tmě žádné hrany jednoduše nejsou vidět),
- všeobecně nemožnost zaostřit na objekty bez hran (bílá zeď, obloha bez mraků, aj.),
- autofokus na ostření potřebuje dostatek času (senzor neví jakým směrem roztočit ostřící kroužek objektivu).
 |
Pasivní autofokus je občas nazýván zkratkou TTL, což se z anglického „Through the Lens“ dá přeložit jako „skrze objektiv“. V podstatě to znamená, že lze ostřit s nasazeným libovolným objektivem, s předsádkou, či filtrem. |
Jak je to s těmi hranami
Jak jsem si povídali v článku o zaostřovacích bodech, v každém fotoaparátu jsou nastaveny trochu jinak. Některé hledají k ostření vodorovné hrany, některé svislé a nebo jejich kombinaci. Co to znamená?
Především to, že když se podíváte do hledáčku své zrcadlovky, obvykle uvidíte skupinu bodů. Na ty může může fotoaparát zaostřit, viz zaostřovací body. Jenže některé z bodů reagují pouze na hrany ve vodorovném směru. Jiné zase na hrany ve svislém směru. Někdy na oba dva směry zároveň. Každý fotoaparát má body citlivé jinak. Jak je to u vašeho fotoaparátu se dozvíte v manuálu od výrobce.
Pro ještě názornější příklad se podívejte na tento obrázek s popiskem:
Zdá se vám obrázek výše celý nějaký rozostřený? Máte pravdu. Fotografka zde (záměrně) nepředala snímači ve fotoaparátu potřebné hrany, aby mohl správně zaostřit. Prostřední body jednoduše nevidí nic, co by bylo kontrastní a kde by byly hrany. Proto se fotoaparát pokusil zaostřit pomocí krajních bodů. Ty jsou však citlivé pouze na vodorovné linie a tak se to fotoaparátu nepodařilo zcela. Z této nemilé situace by však šlo elegantně vybruslit. Jednoduše tak, kdyby se totiž ostřilo např. na reklamní text vlevo či vpravo. Se stále do půlky zmáčknutou spouští by se obraz překomponoval do požadovaného místa a pak až domáčkla spoušť.
Teď už je jasné, že bez hran se ostření ve fotoaparátu prostě neobejde. Vy, jako fotografové, jste zodpovědní za to, že senzoru hranu ukážete. A to si prosím dobře zapamatujte. Autofokus sice někdy dokáže divy. Když mu ale neumožníte pracovat v prostředí, ve kterém se orientuje nejlépe, ani on vám s ostřením nepomůže. Jeho nejoblíbenější prostředí je samozřejmě mezi hranami.
A jak je to s rychlostí ostření
Objektivy umožňující automatické ostření mají ve svém těle malé servo-motorky, kterými pak pohybují sem a tam. Těmto motorkům dává povel právě ostřící senzor ve fotoaparátu. Ten objektivu říká, jak má čočky nastavit a hlavně kdy s ostřením přestat. To tak, aby fotka byla krásně ostrá a ne úplně rozmazaná. Někteří výrobci tyto servo motorky neumisťují do objektivů, ale do těla fotoaparátů. Princip však stále zůstává stejný.
V dnešní době rozlišujeme v podstatě dva druhy ostření v objektivu.
Klasický
Využívá se především u levných a setových objektivů. Obsahuje levnější, pomalejší a hlučnější motorky.
Ultrasonický
Ke svému fungování využívá principu neslyšitelných ultrazvukových vibrací. Jsou montovány do dražších objektivů a oproti klasickému ostření je pokročilejší ve všech ohledech. Má vyšší rychlost i přesnost ostření. Díky principu fungování má i mnohem tišší chod.
Výrobci jej často označují u svých objektivů různými zkratkami:
- Canon
– USM, - Konica Minolta – SSM,
- Nikon – SWM,
- Olympus – SWD,
- Panasonic – XSM,
- Pentax – SDM,
- Sigma – HSM,
- Sony – SSM,
- Tamron – USD.
Závěrem
Teď se vám možná zdá, že je zde mnoho informací na jednom místě a je třeba to vstřebávat. Pravda je však taková, že není třeba dopodrobna sedět nad těmito texty a studovat je písmenko po písmenku. Zabrouzdejte po internetu, nebo si vezměte manuál ke svému fotoaparátu. Zjistěte, jak to máte s ostřícími body ve svém fotoaparátu. Pak už jen vyjděte do ulic a ostření si vyzkoušejte. Brzy zjistíte, že toto všechno není vůbec běh na dlouhou trať, nýbrž jedna několikahodinová víkendová procházka městem a přírodou. Ostření se vám jistě brzy dostane pod kůži. Nepovedených snímků z důvodů špatného ostření bude už jen minimum nebo už žádné takové.